Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Česko

 
 
Česká republika
Vlajka Česka
vlajka
Znak Česka
znak
Hymna: Kde domov můj
Geografie

Poloha Česka

Hlavní město: Praha
Rozloha: 78 867 km² (113. na světě)
z toho 2 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Sněžka (1602 m n. m.)
Časové pásmo: UTC+1
UTC+2 (letní čas)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 10 489 183[1] (77. na světě, 30. června 2009)
Hustota zalidnění: 133 ob. / km² (77. na světě)
HDI: 0,903 (vysoký) (35. na světě, 2007)
Jazyk: čeština
Náboženství bez vyznání 59 %, římsko-katolické 27 %
Státní útvar
Státní zřízení parlamentní demokracie
Vznik 1. ledna 1969 (federalizace ČSSR)
6. března 1990 (název)
1. ledna 1993 (zánik ČSFR) (ustavena československým ústavním zákonem 143/1968 Sb.)
Prezident Václav Klaus
Předseda vlády Jan Fischer
Měna koruna česká (CZK)
HDP/obyv. (PPP) 26 800 USD (25. na světě, 2008)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 203 CZE CZ
MPZ CZ
Telefonní předvolba +420
Národní TLD .cz

Česko (kodifikovaný jednoslovný název státu, viz Spor o užití slova Česko), oficiálně Česká republika, je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Rozkládá se na území tří historických zemíČech, Moravy a části Slezska – a jeho plošná rozloha činí přes 78 tisíc km2. V současnosti (2008) má přes 10 milionů obyvatel. Administrativně se dělí na 14 samosprávných krajů a jeho hlavním městem je Praha.

Počátky samostatného českého státu spadají do druhé poloviny 9. století (Velká Morava). V letech 1526–1918 byly české země včleněny do rakouské monarchie, v letech 1918–1992 (kromě druhé světové války) byly součástí Československa. Svrchovaný český stát byl formálně obnoven 1. ledna 1969 pod názvem Česká socialistická republika (od 6. března 1990 jen Česká republika, poté co Ústavní zákon vypustil slovo „socialistická“) jako součást federativní Československé socialistické republiky, od roku 1990 nesoucí název Česká a Slovenská Federativní Republika. Ta 1. ledna 1993 zanikla, čímž se Česká republika stala samostatným státem; zároveň nabyla účinnosti Ústava České republiky.

Česká republika je demokratický stát s liberální ústavou a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky. Česko je členským státem Severoatlantické aliance[2] (NATO) a Evropské unie[3]. Je také jedním ze států Visegrádské skupiny.

 

Název a státní symboly

Podrobnější informace naleznete v článku Spor o užití slova Česko.

Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika, jednoslovným názvem Česko; část veřejnosti však slovo Česko odmítá. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1777 jako synonymum ke slovu Čechy, jako oficiální označení české části československé federace se slovo Česko objevilo ve Slovníku spisovné češtiny v roce 1978.

Podrobnější informace naleznete v článku Státní symboly České republiky.

Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka, standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj?. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a demokratického Československa (vlajka).

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Česka.

Původní osídlení

Území Čech bylo člověkem osídleno již před asi 750 tisíci let. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové).

Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši (asi 623–659). V letech 830833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 906 nebo 907 rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary.

Středověk a raný novověk

Země koruny české za husitských válek

Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky samostatného středověkého státu (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav). Ve 13. století se český stát stal královstvím a svého mocenského vrcholu dosáhl za posledních Přemyslovců a Karla IV. České království bylo významnou součástí Svaté říše římské a jeho panovník měl postavení kurfiřta, tedy jednoho ze sedmi volitelů císaře. V 15. století český stát výrazně oslabily husitské války.

V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V letech 1547 a 1618 vypukla proti panovníkovi ozbrojená povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni. Začala násilná rekatolizace českých protestantů.

Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od 17. až do počátku 19. století rovněž probíhalo poněmčování českého území. Koncem 18. století se začalo v českých zemích projevovat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami, zastupujícími zájmy českého etnika. V druhé polovině 19. století nastal v českých zemích významný hospodářský a kulturní rozvoj. Většina (asi 70%) průmyslu Rakouska-Uherska byla v Českých zemích.

Předválečné Československo

 
Hlavní článek: První republika
První republika

Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa, jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Tento okleštěný státní útvar se psal se spojovníkem (Česko-Slovensko) a je nazýván druhá republika.

Protektorát Čechy a Morava

Podrobnější informace naleznete v článku Protektorát Čechy a Morava.

14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (na území Protektorátu se nacházela jen velmi malá část Českého Slezska v okolí Ostravy, zbytek, včetně československého Těšínska, byl připojen k Německu). V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Došlo však k dnes sporným jevům jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska nebo omezení stranické soutěže, rozsáhlému znárodňování klíčových podniků jako např. těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd.[4][5][6]

Poválečné Československo

Československo po federalizaci v roce 1969

V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana Československa; země se stala totalitním státem a součástí sovětského bloku. Byly potlačeny struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Rozsáhlé znárodňování a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR).

Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991, a režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody. Trvalejším státoprávním důsledkem Pražského jara zůstala federalizace Československé socialistické republiky, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR).

Vlajka České republiky 1990–1992

Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila obnovu demokracie a svobodného podnikání. Z názvu státu a obou republik bylo v roce 1990 vypuštěno slovo socialistický[7] a Česká republika získala své vlastní státní symboly.[8]

Od roku 1990 začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do dosud do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, však rychle narůstaly rozpory, které vedly k rychlému rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992 a dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky.

Samostatná Česká republika

Jako subjekt mezinárodního práva vznikla Česká republika 1. ledna 1993. Úspěšně se zapojila do politických struktur demokratického Západu – 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie.

Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznává drtivá většina států světa. Česko však nebylo od svého vzniku do 13. července 2009 uznáváno jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska.[9]Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, v současné době[kdy?] jde hlavně o spory z vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů).[10]Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná.

Geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Česka.
Satelitní pohled na Česko v srpnu 2003, část ze snímku NASA, program NASA's Visible Earth [11].
Topografie Česka.
Typická polní krajina v Česku

Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.

Zeměpisné rekordy Česka: nejníže položené místo je Labe na odtoku ze země u Hřenska, 115 m n. m. Nejvýše položené místo je Sněžka, 1602 m n. m, byť nejvýše položeným (umělým) bodem je vrchol televizního vysílače na Pradědu, 1654 m n. m.

Podrobnější informace naleznete v článku Geomorfologické členění ČR.

Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohor (Šumava, Český les, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy).

Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m.

Vodstvo

Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km).

Klima

Podnebí se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách a na Moravě, ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Velký vliv na podnebí má nadmořská výška a reliéf.

Chráněná území

Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky.

Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země.

Geologie

Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy.

Obyvatelstvo

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Česka.
Vývoj populace v Českých zemích (ČSÚ, Praha)
Rok Celkem Změna Rok Celkem Změna
1857 7 016 531 - 1950 8 896 133 -16,7 %
1869 7 617 230 +8,6 % 1961 9 571 531 +7,6 %
1880 8 222 013 +7,9 % 1970 9 807 697 +2,5 %
1890 8 665 421 +5,4 % 1980 10 291 927 +4,9 %
1900 9 372 214 +8,2 % 1991 10 302 215 +0,1 %
1910 10 078 637 +7,5 % 2001 10 230 060 -0,7 %
1921 10 009 587 -0,7 % 2008 10 467 542 +2,3 %
1930 10 674 386 +6,6 % 2009 10 489 183 +? %

Celkový přírůstek obyvatelstva se pohybuje okolo nuly (-0,08 v roce 2003 a +0,9 % v roce 2004 dle odhadů ČSÚ), přičemž přirozený přírůstek je od roku 1994 záporný. V letech 1995-2002 celkový počet obyvatel mírně klesal, od roku 2003 opět roste díky sílící imigraci ze zahraničí. Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 72 let u mužů a 79 let u žen (odhad 2004). Ve městech žije celkem 71 % populace.

V posledním sčítání lidu v roce 2001 se 90,4 % obyvatel Česka hlásilo k české národnosti, která je tak dominantní národností v Česku a zcela převažuje ve všech okresech Česka. V roce 1991 se dříve jednotná česká národnost, podle závěrů Českého statistického úřadu do určité míry uměle v důsledku medializace moravské národnostní problematiky,[12] rozložila na českou, moravskou a slezskou.[13] V roce 2001 se 3,7 % obyvatel Česka přihlásilo k moravské národnosti a 0,1 % ke slezské národnosti, které rovněž hovoří česky.[14] Příbuznými jazyky rovněž patřícím do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny hovoří i dvě nejvýznamnější národnostní menšiny, Slováci (1,9 %) a Poláci (0,5 %).

Další národnostní menšinou v pořadí byli v roce 2001 Němci (0,4 %). V Česku dále žijí národnostní menšiny Romů, Maďarů, Ukrajinců, Vietnamců, Rusů, Bulharů, Srbů a dalších. Celkově žije v Česku asi 3,5 % cizinců, nejvíce přistěhovalců přichází z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu a Ruska.

Náboženství

Svatý Václav, hlavní patron české země.
(Jezdecká socha J. V. Myslbeka na Václavském náměstí v Praze)

V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.[15]

Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 je většina populace (59 %) bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (26,8 %), následují Českobratrská církev evangelická (1,15 %) a Církev československá husitská (0,97 %). Počet vyznavačů judaismu či islámu je nepatrný.[16]

Větší podíl věřících má jižní a střední Morava, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují největší podíl nevěřících osob.

Politický systém

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém České republiky.
Mapa České republiky

Česká republika je demokratická parlamentní republika. Výkonnou moc má prezident a vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let oběma komorami Parlamentu. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády.

Parlament ČR je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát.

Strany zastoupené v parlamentu

Politické strany Ideologie Počet hlasů % Mandáty
  Občanská demokratická strana Liberální konzervatismus 1 892 475 35,38 81
  Česká strana sociálně demokratická Sociální demokracie 1 728 827 32,32 74
  Komunistická strana Čech a Moravy Komunismus 685 328 12,81 26
  Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová Křesťanská demokracie 386 706 7,23 13
  Strana Zelených Zelená politika 336 487 6,29 6
  Ostatní
-
207 429 3,88 0

Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článcích Administrativní dělení Česka, Kraje v Česku, Okres a CZ-NUTS

Územní kraje

Území České republiky se dříve dělilo na 7 krajů podle Zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů.


7 územních krajů    sídlo kraje

Středočeský kraj Praha
Jihočeský kraj České Budějovice  
Západočeský kraj Plzeň
Severočeský kraj Ústí nad Labem
Východočeský kraj Hradec Králové
Jihomoravský kraj Brno
Severomoravský kraj Ostrava

Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha.

Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (šestasedmdesátý okres Jeseník, vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů.

Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; vymezují toliko obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy.

Samosprávné kraje

Kraje České republiky

Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku.


14 samosprávných krajů    hlavní město obyvatelé
(01/2009)

hlavní město Praha (A) 1 233 211
Středočeský kraj (S) Praha 1 230 691
Jihočeský kraj (C) České Budějovice   636 328
Plzeňský kraj (P) Plzeň 569 627
Karlovarský kraj (K) Karlovy Vary 308 403
Ústecký kraj (U) Ústí nad Labem 835 891
Liberecký kraj (L) Liberec 437 325
Královéhradecký kraj (H) Hradec Králové 554 520
Pardubický kraj (E) Pardubice 515 185
Vysočina (J) Jihlava 515 411
Jihomoravský kraj (B) Brno 1 147 146
Olomoucký kraj (M) Olomouc 642 137
Zlínský kraj (Z) Zlín 591 412
Moravskoslezský kraj (T) Ostrava 1 250 255

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Obce a jejich správní obvody

V roce 1990 byl místní a městské národní výbory byly přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo.

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané „malé okresy“ nebo „obce III. [typu]“). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. „obce II. typu“), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce.

NUTS

Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2

Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů.

Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem.

Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi.

Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Česka.

Česká ekonomika se v roce 2009 nacházela ve fází hospodářské recese [zdroj?] , která pomalu přechází v hospodářskou krizi[zdroj?]. Rapidně[zdroj?] se zvyšovala nezaměstnanost, mnoho[kdo?] podniků omezovalo výrobu, popřípadě se dostávali do existenčních problémů.[zdroj?]Nejvíce postižen byl automobilový průmysl a jeho subdodavatelé. Propad ekonomiky se očekává[kdo?] v rozmezí 3-4% HDP.[zdroj?] Krizi prohluboval fakt, že firmy, které měli finanční problémy, se přesto byli utrácet a tím spirálu ekonomického útlumu prohlubovali. Oživení ekonomiky lze očekávat[kdo?] nejdříve koncem roku 2009, ale pravděpodobněji až počátkem roku 2010.[zdroj?]Hrubý domácí produkt dnes[kdy?] dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2008 byl HDP na osobu v paritě kupní síly přes 26 800 USD, což představuje 82% průměru EU. Česká ekonomika tak svou výkonností předběhla ekonomiku Portugalska v roce 2005 a nyní se velmi strmě blíží úrovni Řecka, Kypru nebo Španělska. Velmi důležitý je ale také fakt, že jako člen Světové banky (WB) již Česká republika není „rozvojovou zemí“, ale stabilně se zařadila mezi třicítku nejvyspělejších států, tzv. „plátců“, ti z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Z těch jsou pak dotovány projekty či půjčky rozvojovým zemím světa.

Těžba

Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín nebo stavební hmoty a uran. V malém rozsahu se těží ropa a zemní plyn a další suroviny.

Zemědělství

Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů).

Průmysl

Základem energetiky jsou uhelné a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví.

Služby

Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod České republiky po mnoha letech pasivní bilance vykázal v roce 2005 přebytek. Tahounem vývozu je automobilový průmysl.

Doprava

Česko má hustou dopravní síť. Úmrtnost na českých silnicích, přestože intenzita dopravy je nižší, byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu. V roce 2004 zemřelo na silnicích 1 215 lidí.

Kultura