Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Sexuální orientace

Sexuální orientace, sexuální zaměření, sexuální preference, erotické zaměření, erotická preference jsou pojmy označující erotickou (tj. emocionální a genitálně-sexuální) náklonnost (citlivost, reaktivitu) jedince. Různé teorie v různé míře buď zdůrazňují vrozenou dispozici, která se rozvíjí nejspíše v prenatálním období z genetického základu, nebo vývojové psychologické a sociální vlivy během dalšího života, kdy se utváří sebepojetí a životní styl. Některé zejména feministické diskursy pojímají sexuální orientaci (preferenci) jako svobodné rozhodnutí jedince.

 Projevy

Zaměření se zpravidla projevuje celoživotně citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám příslušného pohlaví (či např. věku), schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim. Jedinec si svoji skutečnou sexuální orientaci nemusí vůbec uvědomovat, zejména jde-li o menšinovou orientaci, anebo se nemusí chovat podle stereotypních očekávání společensky spjatých s jeho orientací. Takzvané sexuální chování (nebo sexuální abstinence) souvisí se sexuální orientací jakožto vlastností či dispozicí jen nepřímo, avšak některé teorie a diskursy definují sexuální orientaci právě sexuálním chováním. U osob hyposexuálních nebo asexuálních lze sexuální orientaci obtížně definovat i diagnostikovat.

Za příznivých okolností bývá sexuální orientace spojena se schopností vytvářet plnohodnotný citový vztah s osobou nebo osobami, které orientace zahrnuje. Ten se může projevovat nejen v manželských či partnerských vztazích, ale i v přátelství nebo jiných typech vztahů, aniž by si aktér vztahu nutně musel uvědomovat jeho erotické souvislosti.

Z psychologického a psychiatrického hlediska se rozlišuje egosyntonní sexuální orientace (tedy taková, kterou její nositel vnitřně přijímá) a egodystonní, od níž se její nositel vnitřně distancuje. Egodystonie sexuality nebo její společenské nepřijetí v okolí mohou za nepříznivých okolností může vést k neurotizaci, asociálnímu způsobu života nebo sebevraždě, zejména u menšinově zaměřených osob. Proces akceptace vlastní menšinové sexuální orientace je nazýván coming out.

 Druhy orientací

Obecně jsou rozlišovány zejména sexuální orientace heterosexuální, tedy výhradní nebo převažující náklonnost k osobám odlišného pohlaví, a homosexuální, tedy náklonnost k osobám stejného pohlaví. Jako heterosexualita je tedy označována zejména mužská gynekofilie a ženská androfilie, jako homosexualita se označuje zejména mužská androfilie a ženská gynekofilie. V některých teoriích je za další orientaci považována bisexualita, náklonnost k osobám obou pohlaví. Jiné teorie předpokládají náklonnost k obou pohlavím u většiny osob a za sexuální orientaci považují převahu jedné z těchto náklonností i tehdy, je-li opačná náklonnost jen o málo slabší. U většiny lidí je silnější heterosexuální orientace, mají tedy výlučně nebo převážně erotické zaměření na osoby opačného pohlaví.

V širším významu, který není zahrnut v klasifikačních manuálech poruch, ale pracují s ním některé odborné teorie nebo neodborné diskursy, se za samostatná erotická či sexuální zaměření (orientace) někdy označuje i přítomnost nebo převaha jiných znaků nebo kritérií, jimiž se dlouhodobě řídí erotická náklonnost jedince, například věk (nepiofilie, enfantofilie, pedofilie, hebefilie čili korofilie, efebofilie, teleiofilie, gerontofilie; John Money pro různá zaměření podle věku používal souhrnné označení chronofilie), různé jiné vlastnosti či znaky, případně zaměření na zvířata (zoofilie).

V ještě širším významu se za erotickou (sexuální) preferenci (orientaci) někdy označuje i erotická preference určitých věcí či částí těla (fetišismus), situací nebo praktik.

 Společensky neakceptovaná zaměření

Lékařsky nebo společensky neakceptovaná zaměření se označují souhrnným názvem parafilie (dříve též například sexuální deviace). V mnoha kulturách jsou také homosexuálové a bisexuálové pro svou orientaci diskriminováni nebo šikanováni, přicházejí o zaměstnání nebo se stávají oběťmi násilného chování. Nejvýznamnější autoritativní psychiatrické organizace přestaly homosexualitu, resp. bisexualitu považovat za poruchu zdraví v průběhu třetí čtvrtiny 20. století.

Státní restrikce se týkají většinou více genitálního chování než samotné orientace. V mnoha státech existují zákony zakazující mít pohlavní styk s osobami stejného pohlaví a lidé mohou být za své chování uvězněni nebo v extrémních případech také odsouzeni k smrti.[1]

V římskokatolické církvi se vztahem k homosexualitě zabývala v návaznosti na sérii skandálů v USA Instrukce o kněžství a homosexualitě,[2] kterou 4. listopadu 2005 vydala vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu a která vylučuje, aby se kněží otevřeně přiznávali k homosexuální orientaci nebo aby podporovali homosexuální hnutí nebo životní styl. V dubnu 2008 při návštěvě USA oznámil podle médií[zdroj?] papež Benedikt XVI., že restrikce uplatní i vůči pedofilně orientovaným duchovním.

 Historie pojmu

Odlišnosti erotického cítění lidí byly různými způsoby reflektovány, regulovány i prožívány ve všech kulturách a dobách. Jen někdy a někde měly samostatné pojmenování a málokde byla sexuální orientace vnímána jako vlastnost, která dělí společnost na většinu a menšinu. Pojem sexuální orientace v dnešním smyslu vesměs neexistoval.

První známé užití pojmů homosexualita a heterosexualita a tedy i moderní pojem sexuální orientace v dichotomickém pojetí pochází pravděpodobně z textu publikovaného anonymně v roce 1869, jehož autorem byl v Rakousku narozený Maďar Karl-Maria Kertbeny.

V období přelomu 19. a 20. století byla homosexuální orientace vesměs chápána jako porucha pohlavní příslušnosti, typickými představiteli byli zženštilý muž nebo mužná žena. V současnosti se sexuální identita (tedy subjektivní pocit příslušnosti k určitému pohlaví) považuje za zcela odlišný jev víceméně nesouvisející se sexuální orientací. Rovněž vztah k dalším pohlavním znakům není dostatečně prozkoumán. Dosud i v odborné veřejnosti přetrvává dojem, že mezi homosexuálně zaměřenými muži je více feminních jedinců než mezi heterosexuálními muži a podobně že mezi homosexuálně zaměřenými ženami převažují maskulinní typy.

Alfred Kinsey ve svých výzkumech v polovině 20. století pracoval se sedmistupňovou tzv. Kinseyovou škálou od 0 do 6, na níž stupeň 0 odpovídal výhradní heterosexualitě, 6 výhradní homosexualitě, 3 vyvážené bisexualitě. Stupeň 1 označoval převažující heterosexuální chování s ojedinělými homosexuálními zkušenostmi, stupeň 2 většinou heterosexuální chování s více vážnějšími homosexuálními zkušenostmi atd. Mimo škálu stojí kategorie X, do níž patří osoby, které nejsou přitahovány nebo vzrušovány ani muži, ani ženami (asexualita). Je třeba zdůraznit, že Kinsey sledoval především sexuální chování, nikoliv erotické prožívání a sebepojetí. Provozování sexuálních praktik s osobami nějakého pohlaví není v dnešním významu považováno za příliš směrodatný příznak sexuální orientace. Kinsey oznámil, že většina amerických mužů spadá na této škále do stupňů 1 až 2 a velká většina mužů (90–95 %) se zdá být alespoň trochu bisexuální (stupně 1 až 5). Studie také vypovídá o tom, že 37 % mužů mělo alespoň jednu homosexuální zkušenost v dospělosti (60 % v době dospívání) a 10 % ze zkoumaných amerických mužů se chovala alespoň v části dospělého života úplně nebo převážně homosexuálně (stupně 5 a 6). Ze studie Sexuální chování muže pochází také údaj o tom, že 4 % mužů vykazuje trvale převažující homosexuální chování. Tento údaj se stal symbolem homosexuální menšiny.

Koncem dvacátého století byl tento lineární (polární) model v některých teoriích nahrazen modelem, v němž reaktivita vůči mužům a reaktivita vůči ženám jsou pojaty jako vzájemně nezávislé proměnné, jejichž reálná závislost musí být teprve předmětem nezávislého zkoumání – je tedy zpochybňován model, v němž čím více má člověk jedné orientace, tím méně má jiné.[3]

 Biologický a psychologický pohled

Na rozšíření a převaze heterosexuality oproti jiným erotickým zaměřením nepochybně má podíl přírodní výběr, protože toto zaměření zvyšuje pravděpodobnost reprodukce jedince.

Někteří teoretici považují vyhraněnost sexuální orientace za výsledek kultury a výchovy, například Sigmund Freud vycházel z předpokladu, že dítě je polymorfně perverzní. Z podobných názorů plyne i obava, že chybění mužského či ženského vzoru ve výchově, homosexuální svedení nebo pohlavní zneužití v dětství může sexuální orientaci zvrátit. Jiní považují sexuální orientaci za geneticky nebo hormonálně předurčenou už při početí nebo v zárodečném vývoji. Vědecké poznatky o sexuální orientaci jsou obvykle dovozovány z výzkumů homosexuality.

Jednoznačně se biochemickou podstatu sexuální orientace zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození. Rozhodující část vědců se nicméně shoduje, že sexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a je pak stálá a nezměnitelná.

Ze sociologického hlediska lze za vznik či původ sexuální orientace považovat též kulturní proces, v jehož rámci byly homosexuální dispozice vyčleněny z mnoha škál a kombinací lidských vlastností a z integrity společnosti a ohraničeny tak, aby bylo možno rozdělit společnost na menšinu a většinu.

 Zastoupení v lidské populaci

Určit zastoupení různých sexuálních orientací v lidské společnosti je velmi složitý úkol. Problémem bývá již metodologické podložení výzkumu. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro určitou orientaci, avšak nikoliv její podstatu. Heterosexualitu lze obtížně odlišit od pouhého bezproblémového přijetí obvyklého způsobu života. Také osoby bisexuální, nevyhraněné nebo osoby s malou erotickou reaktivitou se obvykle identifikují jako heterosexuální.

 Sexuální orientace u zvířat

Heterosexualita ani v živočišné říši není zcela stoprocentní, stejnopohlavní párové soužití, genitální aktivity i sexuální orientace byly pozorovány u mnoha druhů zvířat.

Z heterosexuálního schématu se jistým způsobem vymykají také organismy hermafroditní nebo rozmnožující se nepohlavně.

 Změna sexuální orientace

Žádný vědecky adekvátní výzkum neprokázal, že pokusy o změnu sexální orientace jsou úspěšné a bezpečné.[4][5][6] Hlavní odborné organizace oficiálně před pokusy o změnu sexuální orientace varují a připomínají, že homosexualita není duševní porucha, ale normální varianta lidské sexuality.[4][7][8][9][10]

Americká asociace psychiatrů[11] a Australská psychologická společnost[6] ve svých stanoviscích vydaných v roce 2000 doporučují nepokoušet se o změnu sexuální orientace a uvádějí:

Dřívější klasifikace jako nemoci podpořila společenskou morální potupu vztahů osob stejného pohlaví. V současných sociálních podmínkách označování homosexuality za duševní poruchu vychází z úsilí zdiskreditovat rostoucí sociální přijetí homosexuality jako normální varianty lidské sexuality. V důsledku toho se záležitost změny sexuální orientace stala vysoce politizovanou. Diskuse kolem této záležitosti zakryly vědecká data zpochybňující motivy a povahy jednotlivců na obou stranách. Opodstatněnost, účinnost i etika klinických pokusů o změnu sexuální orientace jednotlivce byly zpochybněny. Neexistují rigorozní vědecké studie zjišťující skutečnou účinnost a škodlivost terapií nebo léčby pokoušejících se změnit sexuální orientaci jednotlivce. Je málo vědeckých dat o kritériích výběru, rizicích a přínosech i dlouhodobých výsledcích takových terapií. Literatura obsahuje zprávy o osobách ohlašujících změnu, lidech, kteří tvrdili, že pokusy o změnu pro ně byly škodlivé, a dalších, kteří svá tvrzení o změně později odvolali. Teorie odůvodňující provádění nápravných anebo konverzních terapií jsou v rozporu s vědeckou pozicí Americké asociace psychiatrů od roku 1973 po přezkoumání důkazů o tom, že homosexualita jako taková není duševní porucha. Teorie nápravných terapeutů definují homosexualitu buď jako zbrždění vývoje, vážnou formu psychopatologie nebo nějakou kombinaci obojího. V nedávné době významní terapeuti provádějící nápravnou terapii otevřeně integrovaly starší psychoanalytické teorie patologizující homosexualitu s tradiční náboženskou vírou odsuzující homosexualitu. První vědecká kritika počátečních teorií a náboženské víry inspirovaných nápravnými nebo konverzními terapiemi přišla především od sexuologických výzkumníků. Později se ke kritice připojily i psychoanalytické kruhy. Přibývá i náboženské myšlení argumentující proti tradičním interpretacím bible odsuzujícím homosexualitu a které představují základ náboženských forem nápravné terapie.

Zpráva Britské královské společnosti psychiatrů připravená v roce 2007 Speciální zájmovou skupinou pro duševní zdraví gayů a leseb uvádí:[5]

Britská asociace poradenství a psychoterapie si nechala zpracovat systematické přezkoumání světové literatury o zkušenostech homoseuxálů a bisexuálů s psychoterapií. Tento důkaz ukazuje, že jsou otevřeni k hledání pomoci pro problémy související s duševním zdravím, ačkoliv mohou být nepochopeny terapeuty, kteří považují jejich homosexualitu jako základní příčinu jakýchkoliv trvajících problémů jako je deprese nebo úzkost. Terapeuti, kteří se chovají tímto způsobem, pravděpodobně způsobují značně velké utrpení. Malá menšina terapeutů dokonce zachází tak daleko, že se pokoušejí změnit sexuální orientaci svých klientů, což může způsobit hluboké škody. Ačkoliv je nyní mnoho terapeutů a organizací v USA i Velké Británii, kteří tvrdí, že terapie může pomoci homosexuálům stát se heterosexuálními, neexistuje žádný důkaz, že taková změna je možná. Nejlepší důkaz o účinnosti jakékoliv léčby pochází z randomiovaných klinických studií a žádné takové nebyly v této oblasti vykonány. Nicméně existují nejméně dvě studie, které sledovaly homosexuály a bisexuály, kteří podstoupili terapii s cílem stát se heterosexualy. Žádná z nich se nepokusila posoudit pacienty před podstoupením terapie a obě závisely na subjektivním popisu lidí, kteří byli coby dobrovolníci požádáni samotnými terapeutickými organizacemi nebo byli nabráni přes Internet. První studie tvrdila, že změna byla možná pro malou menšinu (13 %) homosexuálů a bisexuálů a většina z nich mohla být na počátku terapie považována za bisexuály. Druhá ukázala malou účinnost stejně jako značně velkou újmu. Z historických důkazů vyplývá, že léčebné postupy pro změnu sexuální orientace časté v 60. a 70. letech 20. století byly velmi škodlivé pro pacienty, kteří je podstoupili, a nezpůsobily žádnou změnu v jejich sexuální orientaci. Důkazy svědčí o tom, že není žádný vědecký nebo racionální důvod pro zacházení s homosexuály a bisexuály jakkoliv odlišně od jejich heterosexuálních protějšků. Lidé jsou nejšťastnější a pravděpodobně dosáhnou svého potenciálu, když jsou schopni integrovat různé aspekty své osobnosti v co největší možné míře.

Australská psychologická společnost upozorňuje, že změna sexuální orientace osoby není jen záležitostí změny jejího sexuálního chování, ale že vyžaduje změnu emocionálních, milostných a sexuálních pocitů a restrukturalizaci duševního pojetí sebe sama a sociální identity. Uvádí, že sexuální orientaci nelze změnit, přestože někteří terapeuti prohlašují, že změny sexuální orientace u pacientů dosáhli.[12] Americká asociace psychiatrů[11] a Australská psychologická společnost [6] v roce 2000 podpořily akademický výzkum pro zjištění účinnosti a jiných hledisek terapií nebo léčby pokoušejících se o změnu sexuální orientace.

Synodní rada Českobratrské církve evangelické požádala Doc. MUDr. Zdeňka Susu, CSc., aby se pokusil najít skupinu odborníků, kteří by vytvořili odborné stanovisko k problematice homosexuality, jejichž stanovisko mělo být podkladem pro diskusi v církvi:[13]

Z. Susa hledal takové odborníky, kteří jednak nejsou pouzí teoretici, ale setkávají se s problematikou ve své praxi, jednak jim není cizí křesťanství. MUDr. Antonín Brzek, MUDr. Dagmar Křížková a MUDr. Ivo Procházka, CSc., splňují tato kritéria; „jsou to naši přední odborníci v problematice homosexuality a ve své praxi se setkávají s homosexuálně orientovanými lidmi. Dr. Brzek a Dr. Procházka pracují v Sexuologickém ústavu 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Dr. Křížková se jako psychiatrička a psychoterapeutka angažuje zejména v hnutí Logos. Dva jsou římští katolíci, jeden je českobratrský evangelík. Zúčastnil jsem se některých jejich setkání a jsem si jist, že jejich informace jsou solidní a že se můžeme spolehnout, že jejich stanovisko zcela odpovídá vědeckému poznání homosexuality v době, kdy bylo vypracováno.“ Synodní rada je přesvědčena, že obě zprávy budou významným přínosem pro pochopení problematiky našich bližních s odlišnou sexuální orientací, a děkuje všem autorům za jejich zodpovědnou práci.
O sexuálním zaměření jedince, o jeho umístění na tomto grafu (hetero - homosexuální kontinuum, spojité spektrum od levého, heterosexuálního pólu, kde jsou umístěny osoby jednoznačně heterosexuálně orientované, až k pólu pravému, kde jsou naopak jedinci jednoznačně homosexuálně orientovaní), je rozhodnuto dávno před pubertou a tato poloha se během života nemění, nezmění ji ani homosexuální nebo heterosexuální zkušenost (nemůže to změnit ani „svedení", ani naopak dříve činěné pokusy o „léčbu" homosexuality). ... Poté, co se lékaři opakovaně přesvědčili, že homosexuální orientace je dostupnými lékařskými prostředky nezměnitelná, upustili od pokusů směřujících ke změně homosexuální orientace v heterosexuální. ... Je třeba zdůraznit, že ani mnohaleté heterosexuální soužití nezmění převažující erotickou, a tedy i citovou preferenci homosexuálního jedince a že takto vytvořená manželství mají četná úskalí a v delším časovém horizontu mnohdy ztroskotávají.

Minoritní, obvykle nábožensky motivované skupiny přesto provádějí terapie s cílem změny sexuální orientace. Nejznámější z nich je NARTH. Americká asociace psychologů, Americká asociace psychiatrů a Britská královská společnost psychiatrů vyjádřily znepokojení nad tím, že stanoviska NARTH a takzvané konverzní terapie nemají oporu ve vědě a že stanoviska NARTH vytvářejí prostředí podporující předsudky a diskriminaci.[14][5] Prezident NARTH Joseph Nicolosi existenci takového prohlášení Americké asociace psychologů přitom v rozhovoru pro rozhlasový pořad BBC v květnu 2009 rezolutně odmítal a nebyl schopen uvést žádnou randomizovanou klinickou studii dokazující úspěšnost změny sexuální orientace. Profesor Michael King z University College of London Medical School ve stejném pořadu upozornil na to, že žádné takové studie neexistují.[15][16]

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář