Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kam se vytrácí láska?

Mnoho lidí nad tím asi nepřemýšlí, každý den se ráno probudí, oblečou, nasnídají, odejdou do zaměstnání či školy, vrátí se, poklidí, nají se, přivítají se se svou polovičkou, dětmi či domácím mazlíčkem, usednou si k televizi či PC a pak jdou spát a takhle přibližně stereotypně se opakuje každý jejich den bez toho, aby se snažili něco měnit, či mít nějakou radost života a pořádně si ho užít. Mnoho lidí život spíše jen přežije, než prožije a já se tak strašně bojím, že se jednoho dne probudím, uvědomím si, že jsem již v důchodu, vše mi proklouzlo mezi prsty a už nebude návratu. Lidé chodí po ulici a nevšímají si těch krás, které nám může každý den přinést. Všichni máme jiné priority a někoho takové "malichernosti" prostě nezajímají, takových lidí je mi opravdu líto, ale nic s tím nedělám.

Mnoho lidí se se svým životem smíří, přece jen je mnohem snesitelnější než před pár lety, kdy byly války, či lidé po celý den pracovali na poli. Dnes je to opravdu lepší, ale mnoho z nás si neuvědomuje, že by to mohlo být ještě krásnější. Myslím, že je více způsobů, jak si život přeci jen zpříjemnit a samozřejmě já jsem zastáncem toho, o čem je tenhle blog :) - pravé lásky. Někdy mi přijde vcelku roztomilé pozorovat páry na ulici, v autobuse atd., láska na začátku je tak pěkná a je to opravdu k pousmání jak hodně a zamilovaně se k sobě lidé mohou chovat, horší už je pohled na takové manžele po dvaceti letech, to mi někdy začíná být vcelku smutno, co vidím jak u některých částí mé rodiny, tak i mých přátel. Jak dospělí (i když já mezi dospělé také patřím, ale nevím, jak jinak to nazývat) si na sebe prostě zvyknou a po dvaceti letech se z jejich vztahu vytratí veškerá romantika, až je mi z toho smutno. Musí to takhle vždy skončit? Ráda bych někde našla výjimku, která se k sobě i po mnoha letech chová jako čerstvě zamilovaný pár. Jak z vlastní zkušenosti, tak ze zkušenosti přátel mohu říci, že zamilovanost opravdu časem vyprchává, v některých případech mi ani nepřišlo, že by kdy nějaká byla, avšak je to můj subjektivní názor, jelikož každý pár se může k sobě chovat jinak v soukromí a jinak na veřejnosti.

Nejsem slepá, takže vidím, jak si lidé ubližují a navzájem se podvádí, až je mi z toho někdy zle. Naštěstí přeci jen existují ti, pro které slovo nevěra v jejich slovníku nemá místo, takže mě to vcelku uklidňuje.

Mnoho lidí tvrdí, že miluje, avšak pak svým chováním dokazují pravý opak, či naopak nedokazují nic. Avšak milovat neznamená, jen s tím druhým být, znamená to i cítit a žít životem toho druhého a chtít pro něj udělat vše. Avšak mnoho z nás si na toho druhého prostě zvykne a počáteční myšlenka na to, že by mu snesl modré z nebe, brzy vymizí.

A tak se pomalu vytrácí láska. Lidé si pak ubližují, začnou se zajímat o jiné věci, jelikož láska již není jejich prioritou a občas zapomenou, že vůbec k někomu patří a někdo touží po jejich vřelém citu, kterého se však mnohdy nedočká.

Kdo tvrdí, že miluje, by podle mě neměl být většinu času smutný (pokud se jedná o lásku opětovanou) či v neutrální náladě, měl by se radovat z toho, co ostatní jen marně hledají a ne si toho nevážit. Avšak těžce se to vysvětluje někomu, pro koho láska znamená jen pouhá slova a slovo milovat je pro něj synonymem k slovu vztah…

Kam se vytrácí láska? Ukládá se někde hluboko v našem srdci a čeká na správnou chvíli, kdy by mohla znovu propuknout a vyplout na povrch v celé své kráse… Ono se tak opravdu ve většině případů stane, bohužel však také mnohokrát s jiným člověkem. Jedna láska se vytratí a nová se zrodí, a tak funguje řád světa. Horší už však je, když se stará láska vytratí a již nikdy naše srdce znovu nevzplane…

 

 

 

 

Sebevražda kvůli nešťastné lásce

 

Pro začátek článku musím říci, že tohle je něco, by mě nikdy nenapadlo udělat, takže možná nemám právo o tom psát, ale přeci jen si troufnu.

Snad každému člověku někdy někdo zlomí srdce, či prostě každý si prošel trablemi s láskou, je to přirozené, je to lidské, bolí to a všichni se tomu chtějí vyhnout, jelikož to způsobí hodně problémů. Člověk se nemůže soustředit, neustále pláče, je mu nanic, nic se mu nechce dělat, jídlo nechutná tak jak dřív, všechno je zbytečné a čas je náš nepřítel, jelikož se až nepříjemně vleče. Srdce bolí, náladu nám nic nezlepší a ty nejčernější myšlenky se začnou vkrádat do naší mysli. Někteří lidé jsou silnější než jiní, takže na to ani nepomyslí, či mají svůj život příliš rádi než cokoliv jiného, jiní berou lásku jen jako hru, takže zlomené srdce pro ně není tak zrádné jako pro jiné. Avšak jsou tu slabší osobnosti, někdy ani netuší, že mohou být slabé, celý život si připadají silné a taky jsou a najednou je láska nečekaně srazí na kolena.

Život je v některých chvílích pěkně zapeklitý a člověk by si přál navěky usnout, ale věřte mi, nikdy nestojí za to zemřít kvůli lásce, která o nás nestojí či nás zradila.

Pokud vás ta osoba nemiluje, proč byste vy měli opustit tento krásný svět? Vy ho opustíte, ale on tu bude dál a bude si užívat jeho krásy.

Říkáte si, že když vás nemiluje on/a, není nikdo jiný, kdo by vás miloval, to se pletete, je spoustu ztracených duší jako vy, co by dali vše jen za trochu lásky. Možná máte problémy i jinde, než jen v osobním životě, ale vše se dá časem vyřešit. Lidé jen kvůli své rozmlsanosti zbytečně maří své životy. Vezměte si takové děti v chudých zemích, nikdy nepoznali ten přepych co naše generace a nikdy nepoznají a jsou spokojení s tím, co mají a rozhodně nepřemýšlí nad sebevraždou. Je to sice úplně jiný svět, ale záleží na tom?

Jen naprostý hlupák by zahodil to nejcennější, co mu bylo dáno, svůj život. Jelikož to je něco, co když zahodíme, už se nám nikdy nevrátí zpět.

Na tomto světě už chodilo mnoho nešťastně zamilovaných lidí, jen se podívejte ostatním do očí a zeptejte se jich na nešťastné lásky, určitě každý v srdci skrývá nějaký ten příběh, který mu zanechal rýhy na duši. Avšak lidé to skrývají za maskami a snaží se být silnými.

 

KVŮLI NIKOMU NESTOJÍ ZA TO SE ZABÍT (něco jiného je tedy obětovat svůj život pro záchranu milované osoby, tohle je úplně jiný případ)


Zkuste se nad tím zamyslet, zkuste vnímat každý okamžik, zkuste vnímat věci jinak než ostatní. Není to krása? Nejen láska dělá náš život nádherným a kouzelným, ona je jen tou třešničkou na dortu, ačkoliv bez ní dort není úplný, přesto však zatraceně sladký.

 

Pokuste se někdy vnímat krásy světa jinak než ostatní lidé. Popřemýšlejte i nad hrůzami, které jsou na světě a vám se zatím vyhnuli, hledejte klady - jste zdraví vy i vaše rodina, můžete studovat a dělat spoustu aktivit, prostě skoro vše, co vás jen napadne.

VAŽTE SI ŽIVOTA, JELIKOŽ DALŠÍ ŠANCI JIŽ NEDOSTANETE!

 

 

 

 

Co je to láska?

 

 

Když jsem byla malá, snad jako každá dívka, jsem četla dívčí románky o té nekonečné a krásné lásce, v noci jsem o tom snila a představovala si, jaké to asi bude. Byla jsem snílek a romantik a zůstalo mi to až do teď :) Věřím v to, že někde na světě s tou pravou osobou pro každého může být láska jako z románu.

 

 

 

Co je to láska?

1. Láska je, když se procházíte ruku v ruce při svitu měsíce a cítíme TEN pocit.

2. Láska je pocit, který se nedá vyjádřit slovy, ač to zkoušelo již mnoho básníků a spisovatelů, nikdo to neuměl vyjádřit tak, jak to člověk může cítit. (Každý totiž miluje a je milován jinak, není na světě stejná láska).

3. Láska jsou motýlci v bříšku.

4. Láska je dobrá nálada a pocit štěstí, i když se vám zrovna nedaří ve škole či v jiných věcech.

5. Láska je, když na tu milovanou osobu stále myslíte a nemůžete ji dostat z hlavy (a samozřejmě ani nechcete).

6. Když opravdu milujete, špatná nálada je ta tam, když jste s milovanou osobou.

7. Láska je pocit nekonečného štěstí

8. Láska znamená dělat spolu ty nejbláznivější věci, jaké si jen dokážete představit, a přesto vám to nebude připadat tak šílené, ale roztomilé.

9. Láska je velký dar sám o sobě, ale také dárky tomu druhému pro potěšení - třeba takový kamínek, který někde seberete po cestě a donesete ho tomu druhému na důkaz, že jste se na něj prostě těšili a vzpomněli jste si na něj.

10. Láska je, když vám splašeně buší srdce při pohledu na toho druhého a podlamují se vám kolena.

11. Láska je, když objímáte milovanou osobu a zapomenete na celý zbytek světa.

12. Láska nikam nespěchá a užívá si každý okamžik.

13. Láska je, když vám každá maličkost na tom druhém připadá naprosto důležitá a snažíte se to všechno zapamatovat (ne protože musíte, ale protože přímo šíleně chcete :))

14. Láska je, když vám záleží hlavně na štěstí toho druhého.

15. Láska je, když poslední myšlenky před upadnutím do spánku patří jemu/jí.

16. Láska je, když první myšlenka po probuzení je na něj/ni.

17. Láska je, když tolerujete chyby toho druhého a uděláte z nich přednosti.

18. Láska je, když milujete celým srdcem.

19. Láska je, když si toho druhého vážíte, zbožňujete ho a položili byste za něj svůj život.

20. Láska je, když zůstanete vzhůru jen proto, abyste viděli toho druhého spát.

21. Láska je, když se vzbudíte dříve, jen abyste se mohli dívat na spící tvář milované osoby.

22. Láska je, když dáte přednost svému partnerovi před celým světem, protože on je pro vás tou nejdůležitější osobou.

23. Láska je, když kolem vás projde miliony dívek/kluků, avšak vy máte oči jen pro tu jednu osůbku.

24. Láska je, když znáte svého partnera lépe než sebe :)

25. Láska neznamená, že musíte mít stejné koníčky, ale je to když koníčky toho druhého najednou milujete, ač jste je předtím neměli v oblibě.

26. Láska znamená naprostou otevřenost - říkat si vždy a všechno, no secret :)

27. Láska je tehdy, když se snažíte být s milovanou osobou každou možnou chvilku.

28. Láska znamená překonávat spolu překážky a nástrahy života.

29. Láska je, když si neumíte představit žít život s někým jiným, jen s ním/ní.

30. K lásce nepatří slzy, a když už mají přijít, tak jen slzy štěstí.

 

Láska je, byla a vždy bude....

 

 

 

Můj malý růžový svět

 

Žiju ve svém malém růžovém světě a jakákoliv nemilá skutečnost, či jen zákeřná myšlenka, která se ho pokusí narušit, může být tou osudnou. Tou, které se povede celý růžový svět zbortit. Ale já to tak nechci, já v něj věřím a snad někde v jiné dimenzi on existuje. Snad tady na této planetě pro něj není místo a nebo je? Avšak kde? Jen v mých myšlenkách?

Proč se bortí dětské ideály a dětské představy? Proč nic není jako dřív a tak jako sklenice, která dopadne na zem, se roztříští i naše sny? Jako padlé hvězdy i sny klesají tak rychle k zemi, jak rychle nabyly svou krásu a záři.

Překvapivě v mém malém růžovém světě je vše dokonalé, ano, mám na očích růžové brýle, ale mám je nakřivo, jako již jiní. Takže občas zahlédnu nějakou tu hrůznou skutečnost a růžové sny se stávají temnějšími. Ne, bráním se všemu zlému, bráním se stereotypu a rozplývání ideálů, ale člověk nemůže proti tomu bojovat donekonečna.

Že je to normální - to, co se dnes děje? Co je to normální? To, že je něco časté, přeci ještě neznamená, že je to normální a správné, já věřím v lepší zítřky a v pravou lásku. Věřím v to, že i ten nejtajnější dětský sen, ač se může zdát být malicherným či hloupým, se může stát skuteností. Tím pádem se mohou plnit i ty sny dívčí a chlapecké, či ty dospělácké. Vše přeci může být skutečností, nebo se jí to aspoň blížit, však nesmíme chtít mnoho, to, že někdo touží po velkém domu, autu, tučném balíčku peněz, to vše se může stát skutečným, stačí na to jen snaha a kapička (či dvě) štěstí, ale je to to, co nás učiní šťastnými? Snad jen některé z nás...

Ani kdybych měla luxusní vilu s bazéném, na kontě miliony, v garáži nablýskané auta a motorky a bydlela někde na Floridě, stejně by mě to neudělalo maximálně šťastnou, takhle totiž nevypadá můj malý růžový svět.

A ptáte: "Jak tedy vypadá?"

Je bláhový, to vám povím, neuvěřitelný a hlavně tak nereálný. Ale přesto žiju ve svém růžovém světě, mám na očích růžové brýle, avšak již mi sklouzávají a vidím, že jednoho dne mi dočista spadnou a on se rozplyne...

 

Radí se dobře, koná se hůře

 

Ano, jak lehké je druhému radit. Jen tak říci: "Prostě za ní/m jdi! Dělej!" Jak lehce druhým dodáváme odvahu a říkáme jim, ať udělají první krok.
Jak lehce ...
Jenže sami tu odvahu nemáme a i když v té situaci říkáme: "To já bych ...," tak stejně víme, že to já bych ... nic takového neudělal/a!
Vždyť radit je tak lehké, já sama rady rozdávám tuze ráda, ale jakmile já jsem ta, která má konat, či ta, která potřebuje radu, už jsem na vážkách a to, co jinak říkám druhým, že bych bez mrknutí oka udělala, v té situaci prostě udělat nedokáži.
Usměj se na něj(ni)! Jdi za ním(ní)! Napiš mu(jí)!
Někteří lidé radí, protože chtějí druhým pomoci a i když sami ví, že něco takového by neudělali, tak když k tomu dokopou někoho druhého, když někomu jinému pomohou, mají pak lepší pocit.
Jiní lidé radí proto, že si myslí, že oni sami jsou ti nejchytřejší na světě a jejich rady jsou nejdokonalejší, od takových lidí si radši radit nedejte! Já sama si myslím, že mé rady, ehm, jaképak rady, prostě to, co říkám, já sama bych kolikrát neudělala, i když jedná se o to v jaké situaci. Mé rady, pokud se to tedy dá nazvat, nejsou vůbec dokonalé. Ale když mně se radí tak dobře. A myslím že nejen mně!
Když tak nad tím přemýšlím, rady můžou být i experimenty, někomu nějak poradíme a on to opravdu udělá a my pak třeba máme odvahu to také udělat, když už jsme to viděli u někoho jiného a ono to vyšlo.
A má vůbec nějaký člověk někomu právo radit v lásce?

 

Hledání něčeho, co už jste dávno našli

 

Člověk někdy něco hledá, nemyslím tím teď movité věci, ale spíše pocity, někteří z vás hledají lásku, ale stále ji nemohou najít. Nedaří se jim nalézt tu osobu opačného pohlaví, se kterou by se mohli stát šťastným párem. Lidé někdy hledají a pořád nic, jenže mnoho z nich si už ani neuvědomuje, že někoho takového už dávno má, jenže si toho zatím vůbec nevšimli a nějak to přehlíželi a nevnímali. Stále dokola bloudí v bludných kruzích, chodí ulicemi, městy, hledají a hledají. Ale stále nic nenachází, pak se vrátí domů s prázdnou, jenže přitom tu je někdo v jejich blízkém okolí, který by jejich lásku opětoval. Lidé jsou ale slepí a nehledají na místech, na kterých by správně hledat měli, ale hledají úplně jinde. Tam, kde se ani žádná láska najít nedá a když už ano, tak rozhodně ne ta pravá. Proč dívka, co nemá rád rock a nechce žádného rockera, chodí hledat do rockových klubů, stejně tak proč dívka, co nemá ráda taneční hudbu a nechce žádného "diskouše", chodí na disko? Ale na druhou stranu, nic není takové, jak se zdá, ani v rockových klubech nejsou samí rockeři, stejně tak na diskotékách "diskouši", dají se tam najít i lidé, kterým tento druh hudby a života třeba vůbec nevyhovuje, ale dotáhli je tam přátelé či jiné okolnosti. Lidé nejsou takoví, jak se na první pohled zdají.
Vy pořád hledáte a hledáte a přitom už toho klidně můžete nechat, vlastně jste s hledáním ani nemuseli začínat, když ta osoba byla pořád tak blízko, jenže vy jste si jí nevšímali, ani vás to nenapadlo, že zrovna ON by mohl být ten, do kterého se zamilujete a s kým by vám bylo líp než s kýmkoliv jiným. Náš zorný úhel se obracel na všechny strany, jen ne na tu osobu a ta zatím jen seděla v koutě a čekala. Odmítala další lásky a čekala. Jenže, co když se ta druhá osoba nikdy nedočká?
Pak jednou přijdete domů celí radostní a všem se svěříte: "Našla jsem HO." Ale zdání klame, možná jste našli někoho, ale rozhodně ne NĚJ, ten někdo je totiž pořád v tom koutě a teď už se jen smutně kouká. Snad i vám naznačil, že nemusíte hledat, že je to zbytečnost a že on by vám byl ochotný dát celé srdce, jenže vy jste nevnímali, s tou svou zaslepeností. Ono ne nadarmo se říká: Láska je slepá, i když to platí v úplně jiných případech a v tomto je to trošku nevhodné přirovnání.
Dáváte své srdce jiným, jenže pořád to není ono, zdá se, že nikdy nenajdete toho pravého, ale pokud si víc budete všímat svého blízkého okolí, najednou se může jednoho krásného dne stát, že vám to konečně dojde, otevřete své oči a všimnete si NĚJ! Od té doby se vše změní ... Už totiž nemusíte hledat to, co už jste dávno našli(měli)!

Neposlušné srdce

 

Pro člověka by bylo mnohem lehčí, kdyby jeho srdce bylo jako pes, je to trochu zvláštní přirovnání, ale když se nad tím tak člověk zamyslí, tak trefné. Tedy jen v některých ohledech. Hlavně tedy v tom, že když je pes vycvičený, poručíme mu: "Sedni!" A on bez zbytečných řečí (v jeho případě štěkání a slintání) poslechne. U srdce je ale ten problém, že mu nemůžeme poručit: "Odmiluj se!" V tomto případě nás naše srdce vůbec neposlouchá, v mnoha případech se nám vysměje a jako naschvál se do dané osoby, od které se chceme odmilovat, zamiluje ještě víc. Když nás neposlechne pes a udělá něco překvapivého, je to spíše k smíchu, ale když nás neposlechne srdce, je to nejen ku zlosti, ale hlavně k pláči!
Občas se srdce umoudří a řekne: "No tak dobře, na chvíli dovolím, aby si myslel, že jeho láska zmizela, ale jen na chvilku." Člověk si pak opravdu myslí, že je vyléčen z té hrozné nemoci a raduje se ze života. Ale naše srdce už toho pak zase má dost, té přehnané radosti, znovu vše vrátí ke starému a člověk se ať chce, nebo nechce, znovu trápí.
Srdce kolikrát vyvádí více než rozzuřený pes, či hravé štěně. Naše srdce zběsile bije ve chvílích, kdy to nejmíň očekáváme a potřebujeme, zradí nás na tom nejzákeřnějším místě. Prý mozek řídí celé tělo, ale není to spíše srdce kdo ho ovládá? Srdce ovládá naše emoce, dokáže roztřepat kolena, kvůli srdci nám vyschne v krku, začneme koktat, či vůbec nemůžeme mluvit. Kvůli nešťastné lásce (srdce) se trápíme více, než když zblbneme písemku či nějakou důležitou práci (mozek).
A jestli si myslíte, že jste vaše srdce vycvičili, jste na velkém omylu, protože ono samo dříve či později ukáže, kdo je tu pánem. Že to nejste vy, ale ono! Tak pozor na něj, jelikož je moc zrádné a zákeřné! Ale hlavně neposlušné. Ale abych mu jen nekřivdila, občas dokáže i moc krásné divy ;)

Zamyšlení nad citátem 3 - Hudba

 

Hudba někdy dokáže nahradit slzy.

S tímhle citátem souhlasím. Spíše bych ho sice trochu poupravila na Hudba dokáže zahnat slzy, ale i ta původní verze je pravdivá. Už kolikrát mi hudba pomohla v těžkých chvílích, kdy jsem měla slzičky na krajíčku, kdy jsem byla na dně a říkala jsem si, že náladu už mi neokáže nic a nikdo zlepšit, rozveselila mě, dodala mi odvahu, naději. Díky hudbě se necítím tak sama.

Kolikrát se vám stalo, že jste měli náladu pod bodem mrazu, nic nepůsobilo na její zlepšení a náhle, zapnuli jste si písničky, svou oblíbenou, a vida, ta nálada začala kupodivu stoupat. Zahnala vaši špatnou náladu, nevrlost, rozzuřenost, na chvíli dokonce zahnala i veškeré starosti, nešťastná lásky, zlomená srdce. Díky hudbě jste se ocitli v jiném světě. Ve světě, kde je to dokonalé a podle vašeho vlastního obrazu. Ve světě, kde vítr odvál všechny vaše problémy.

Hudba dokáže v některých chvílích hodně pomoci bolavému srdci, jde o to vybrat si ale na léčení svého srdce tu správnou písničku/y. Jestliže si zapnete něco hodně depresivního a smutného, pak nechtějte, aby vám hudba pomohla, spíše to zhorší. Musíte si pustit něco veselého, co máte rádi, co vám vykouzlí úsměv na tváři. Něco optimistického. Takových písniček je spousta, ale na každého platí něco jiného. Písnička, která jinému vykouzlí úsměv na tváři, druhého může dohnat k slzám!

K hudbě můžete také přidat tanec, zkuste si jen tak pro zábavu zatancovat. Vžijte se do hudby a také do tance, třeba vám to aspoň trochu pomůže. Neříkám, že moc. Ale i když vám to pomůže jen trošičku, stálo to za to.

Hudba je lék. Ale na každého neplatí a nepůsobí. Hudba je v těch nejtěžších chvílích váš nejlepší a nejvěrnější přítel. Hudba je váš druhý svět a život. Hudba dokáže nahradit slzy, dokáže je také ale i vyvolat.

Volné srdce

 

Člověk si myslí, že se mu někdo líbí, že někoho má dokonce možná i rád! Jenže za jeden den se vše změní, člověk rázem zjistí, že ten někdo byl velký omyl a vůbec ho/ji nemá rád, bylo to jen zaslepení, několik měsíců (u někoho let) má člověk růžové brýle a teď si je na jeden den sundá a zjistí, že ON/ONA za to fakt nestojí, že jsou na světě přece jen i jiní - lepší!
Člověku pak dojde, jaký kus života, kolik času promarnil jen kvůli té osobě, kvůli osobě, která si to nezasložila, která neměla právo ani na kousek naší lásky, a přesto jí měla více, než bychom si byli ochotni přiznat.
Kolik jiných lásek jsme kvůli ní promarnily. Kolik bezesných nocí, kolik slz a trápení. Kolik našich špatných nálad. Kolik ...

Je to tak hrozné a šokující zjištění. Proč? Proč jsem se vlastně zamiloval/a do něj/ní? Proč? Vždyť za to nestál/a, nestál/a ani za jedinou moji slzu, ani za jedinou myšlenku, a přeci jsem na něj/ni musel/a myslet ve dne a v noci.
Musela jsem na něj/ni myslet i ve chvíli, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že to, co k té osobě cítím, není láska, že to trápení za to nestojí, že ta osoba pro mě nic neznamená. Musela jsem na tu osobu myslet stále. Nemohl/a jsem se na nic soustředit, nic mě nebavilo, nemohl/a jsem se radovat. Nemohl/a jsem kvůli ní jíst, pít ... žít!

Ale teď, teď už je to všechno za mnou, definitivně, udělal/a jsem za tím tečku. Opravdu. Teď už to vím, teď už to myslím vážně nejen já, ale i mé srdce, teď už jsem z toho venku, už žádné trápení, pláč a špatná náladu. Už NE! Nyní je mé srdce konečně volné, nyní je pryč ta nesmyslná láska k TOBĚ!!

Mám všechno, ale přesto mi něco chybí ...

 

Máte ten pocit, že vlastně nemáte důvod být nešťastní, ve škole to jde, či máte dobré výsledky, vaše rodina stejně jako vy je zdravá, máte kamarády, na které se můžete obrátit, ani peníze vám nechybí, nemůžete si přeci na nic stěžovat, mohl by z vás být nejšťastnější člověk na světě, pokud nejste nějak nároční, tohle málo + ještě něco dalšího vám stačí k radosti. Někteří by vám mohli závidět a říkat, že máte vše, ale to není pravda! Něco tu chybí? Ale co? Odpověď je lehká. Osoba, která by vás milovala! Že vás mají rádi rodiče? Ale jejich láska se nedá srovnávat s tou, kterou potřebujete. Partnerskou lásku totiž nedokáže nahradit nikdo!
A tak i když svítí sluníčko, venku je nádherně, i když se máte mít dobře, vstali jste z postele pravou nohou, ve škole, či v práci se vám vedlo dobře, je víkend, nebo prostě máte volno, nemáte žádné starosti a tak, stejně se cítíte jakoby vás něco trápilo a chodíte jako tělo bez duše, ostatní nechápou, proč jste smutní. Proč? Vždyť k tomu nemáš důvod, ty trdlo, ale vy sami víte, že k tomu důvod máte a sakra dobrý!
Chcete být sami, potřebujete si všechno promyslet. Ale co promyslet? Spíše se jen tak zahrabat do svých myšlenek. Raději jste zahrabaní ve svém pokoji, kamarádi vás nemůžou vytáhnout ven a když už se jim to povede, falešně se usmíváte. Nebo ven jdete a rádi, jelikož se chcete odreagovat, snad se to i podaří, jenže po té to znovu nastane. Nejde se toho pocitu jen tak zbavit. On to ani není tak pocit, jako chybějící část srdce, někde jste ji ztratili, ani nevíte kdy a kde, ale teď ji nemůžete najít.
Jdete se projít do města, ostatní se usmívají, všude kolem vás jsou zamilované páry a vám je smutno, proč zrovna vy jste zrovna sám/a. Proč? Copak si to zasloužím? Vždyť já taky potřebuji lásku! Je mi tak smutno, chce se mi plakat. Potřebuji pohlazení, něžné slůvko. Prostě potřebuji osobu, která by mě milovala, ale hlavně: kterou bych miloval/a! To je přeci to nejdůležitější. Co jsme v životě bez lásky, máme vůbec důvod se radovat? Máme důvod žít? Ostatní nás nechápou, mají své lásky, říkají nám, ať nejsme smutní, že se brzy někdo najde, ale brzy, co to je za pojem, my nechceme už čekat, chceme jen, aby nás někdo miloval! Ale ne brzy, ale teď!
Všichni si vykládají jen o svých partnerech a vy k tomu nemáte co říct. Jen smutně sedíte v koutě a posloucháte, co ostatní říkají a trhá vám to srdce. Je to hrozný pocit.
Vaše nálada je v jednu chvíli skvělá, něco se vám povedlo, ale pak si uvědomíte, že nemáte lásku a už zase lítáte v té podivné melancholii.
Nebo když někoho milujete a víte, že jen ho/ji chcete, jenže z nějakého důvodu ho/ji prsotě nemůžete mít. Ostatní vám radí zapomeň na něj/ni, nestojí za to, však je milion dalších, tak pojď se bavit. Jenže vy neděláte nic jiného, než pořád myslíte na něj/ni, zdá se vám o něm/ní, nemůžete se na nic soustředit a přejete si jen jediné, zase ho/ji vidět.
I když je kolem vás mnoho lidí, připadáte si sami. Protože vaše srdce to tak cítí. Lidské srdce bez lásky, jak prázdné to místo a opuštěné, někdy by k malinkému štěstí stačilo jen někoho milovat, i když on by vám třeba ten cit hned neopětoval, na chvilku by to stačilo. Jenže když nemilujete nikoho?!
Ta tíživá samota, nikdo vás nechápe, nerozumí, jste divní ... Ne, nejste, hodně lidí se tak cítí. Jen o tom někteří neradi mluví. Je to totiž bolestivé mluvit o takové věci. Mluvit o tom, že vám už delší dobu chybí láska.
Zde ale nejde o to jen s někým chodit, to není tak těžké, ale chodit s někým, koho opravdu milujete a kdo miluje vás, najít někoho takového už je mnohem těžší!
Samozřejmě taková láska nevznikne za jednu sekundu, od pohledu, lásek na první pohled je málo, i když přeci jen existují. Taková láska se buduje až časem, ale když tu na obzoru není žádný takový člověk, do kterého byste se dokázali zamilovat a on do vás, tak ... co v této situaci dělat? Co je totiž svět bez lásky?

Když zjistíte, že není naděje …

 

To je tak, každý den jste potkávali kluka, nebo každý týden, no prostě to vypadalo v jednu dobu, že se mu líbíte, jenže z jiného úhlu to tak nevypadalo, jeden den ano, druhý ne, nevěděli jste, co si myslet. Jestli se mu fakt líbíte a on jeden den vysílá signály, druhý den si vás vůbec nevšímá, jakoby jste neexistovali a spíše dělá opak a vypadá to tak, že nemá zájem. Tohle se pořád střídá. Říkáte si, že jste naivní, že to, co dělá a vypadá to, jakože se mu líbíte, to si namlouváte, ale na druhou stranu. Vůbec se v něm nevyznáte. On se vám líbí, ale přece neuděláte první krok, když si nejste ničím jista. Jenže ten kluk ho také neudělá a jeho chování je pořád tak "zvláštní"
No a jeden den se ho rozhodnete pozorovat, potajmu a zjistíte tu krutou skutečnost. On o vás nestojí, čím víc ho pozorujete, tím víc to zjišťujete a najednou víte, že tam to všechno byly jen náhody, náhody, které s vámi neměli nic společného. On snad ani netuší o vaší existenci a pokud ano, tak je mu upřímně jedno, jestli je ve vaší blízkosti nebo ne, schválně ji nevyhledává, to jen náhoda či okolnosti.
Nebo všechno nasvědčovalo tomu, že se mu líbíte a najednou jednoho "nádherného" dne BUM a zjistíte, že dotyčný má holku (nebo to aspoň tak vypadá) :(

Najednou si věci vysvětlujete takto:
- To, že je na stejném místě jako vy, neznamená, že o vás stojí, vždyť on určitě ani nevěděl, že tu budete.
- To, že se na vás dívá, neznamená, že se mu líbíte, vždyť on se nedívá na vás, ale skrz vás, nebo se jen tak rozhlíží po okolí.
- To, že si vedle vás sedl, neznamená, že se mu líbíte, jen tam prostě bylo volné místo.
- To, že vám dal přednost ve dveřích, neznamená, že se mu líbíte, jen je prostě slušně vychovaný.
- To, že najednou zpomalil, když vy jdete za ním, neznamená, že ví, že za ním jdete a zpomalil proto, že doufám, že ho předběhnete a on na vás uvidí.
- To, že sedí/stojí, za vámi, neznamená, že se mu líbíte a chce si vás prohlédnout.
- To, že poslouchá, co si vykládáte s kamarádkou, neznamená, že se mu líbíte, buď mluvíte moc nahlas, nebo je to jen zajímavé, či chce vědět, co si holky povídají. Možná ani neposlouchá a jen to tak vypadá …
- To, že vám pomohl s taškou, či s čímkoli jiným, neznamená, že se mu líbíte, jen je slušně vychovaný.

Vždy si věci jde vysvětlovat ze dvou úhlů, ti, co mají naději si je vysvětlují z té kladné stránky, ti, co už ji ztrácí, či ztratili, si je vysvětlují takto, nebo podobně. Či si to raději nijak nevysvětlují, jelikož zjištění je někdy opravdu bolestivé.
Naděje je krásná věc, ale také je to docela tvrdé, když zjistíte, že vlastně po celou tu dobu žádná naděje nebyla.
A jestliže zjistíte, že není naděje, tak co vám potom zbývá? Když už ne naděje, tak co? Když ztratíte naději, ztratíte ten ohníček. Když ztratíte naději, ztratíte víc, než si myslíte ...

 

Opravdu stydlivá! Když chybí sebevědomí ...

 

Promiň, jsem tak stydlivá, že se skoro na tebe ani nedokážu podívat, nedokážu se podívat do tvých očí, nedokážu ti svým úsměvem říci to, že se mi líbíš, raději se podívám jinam, kdykoliv kolem mě projdeš, dělám, že tě nevidím a úplně tě přehlížím, snažím se vyhnout tomu, abych se na tebe byť jen koutkem oka podívala! Proč? Protože jsem fakt stydlivá!

Ale kam s touhle stydlivostí dojdu? Řekněme, že i já se tobě líbím a ty čekáš jen na podmět ode mě, abys sebral odvahu a oslovil mě, ale když já ti nevěnuji ani jediný pohled, co si potom máš myslet? Asi jedině to, že o tebe vůbec nestojím, jsi pro mě vzduch, totálně nezajímavý kluk, zatím jsem si tě nevšimla, ale to není pravda, všimla jsem si tě snad dřív, než ty mě! Jenže … stydlivost mi brání!

Hrůza co? Poznáváte se v tom někdo aspoň trochu? Chovali jste se tak někdy? Jestli ano, myslíte si, že je to správné? Je opravdu směšné, že některé holky píši do časopisů a různě na internetu třeba na zpovědnici, že neví, jak svého miláčka sbalit a že chtějí od ostatních rady. Já myslím, že nejlepší je se na něj dívat a později i usmát, tím se přece nic nezkazí, já vím, já mám co říkat, když sama jsem moc odvahy nepobrala, ale ne, já nejsem stydlivá, jen ta odvaha mi chybí, jak to bývá, na kom mi pořádně nezáleží, na toho se klidně usměji jak měsíček, i kdyby to byl ten největší krasavec v okolí, ale když už mi opravdu o někoho jde, když se mi rozbuší srdce při pohledu na něj a podlamují kolena, nemůžu se k úsměvu dokopat, jelikož mi tak vyschne v krku, že se bojím, že by to nebyl úsměv, ale škleb.

Když jsem byla v šesté třídě, můžu říct, že jsem neměla nějak moc sebevědomí, šla jsem s davem tak moc, že jsem skoro neměla ani svůj názor, nebo jsem se ho spíš bála vyjádřit (snad jsem si myslela, že mě ostatní ukousnout, či co, ale dnes vím, že nic takového se nestane!), postupem času jsem to sebevědomí ale někde sebrala (ani nevím kde), neznamená to, že bych si najednou o sobě myslela, jaká jsem kráska, nic takového, jen jsem pobrala potřebné sebevědomí, které by každý normální člověk měl mít. (Nemyslím tím ale sebevědomí jen ohledně vzhledu, ale také schopností člověka a tak, hodně lidí se podceňuje, ale kdyby se zkusili srovnat s jinými, zjistili by, že k tomu nemají žádný důvod.)

Samozřejmě se to nestalo ze dne na den, neřekla jsem si jednou večer: "Ale co, už se nebudu tak bát a víc se odvážu, tak a už mám sebevědomí!" To by bylo prima, kdyby to šlo, trvalo to trošku delší dobu a čím víc čas plynul, tím toho sebevědomí bylo víc, nepřerostlo to ale nějak moc, že bych se stala namyšlenou holkou, tohle bych opravdu nechtěla, jelikož takové lidi nemám ráda. Nemám ráda, když se někdo nad někým povyšuje, směje se mu za jeho nedostatky, když ho pořádně nezná a podobně. To, že je někdo pěknější, než někdo druhý, neznamená, že je to lepší člověk.

V mém okolí je spousta holek, které mají normální sebevědomí, ani nejsou stydlivé, ale odvahu také moc nemají, to znamená, že za klukem by nepřišly a spíše čekají, až nějaký osloví je (nebo už čekat nemusí, jelikož se stalo a svého vyvoleného už mají ;). Ale také se v mém okolí nachází stydlivé holky, nebo jak to říct, ty nesebevědomé, opravdu z nich spoustu k tomu nemá důvod, vždyť já sama bych mohla říct, že kdyby si věřily, tak se najednou stanou pěknější nejen ve svých očích, ale i v očích ostatních.

Nevím, kde jsem to sebevědomí vzala, vlastně jsem se zkusila srovnat s ostatními, zkusila jsem si říct, co umím líp než někdo jiný, nebo jestli jsem vážně ve všem tak neschopná, jak jsem si myslela, nebo spíš, já si nemyslela nic, ale prostě jsem si moc nevěřila, kdybych se mohla vrátit do minulosti, bylo by to jiné, ale já bych se tam vrátit nechtěla, protože cesta, jak jsem získala sebevědomí, byla rozhodně lepší, než kdybych ho měla už odmalička, to bych potom ani nemohla napsat tento článek a nevěděla bych, jak se cítí ne moc sebevědomé osoby. A já popravdě jsem moc ráda, že vím, jak se takoví lidé cítí.

Dost lidí získá sebevědomí díky kráse, plno pěkných holek se stane sebevědomější (některé i namyšlenější), když o ně má zájem mnoho kluků. Ale to, že o vás zrovna žádný zájem nemá, neznamená, že byste byly škaredé.
Proč se tak podceňujete? Myslíte si, že jste škaredé? Nebo blbé? Máte špatné známky ve škole, nejde to zlepšit, jste nemehlo? Ne!
Většina z toho je způsobená tím, že si nevěříte. Já jsem na to doplatila, byla jsem fakt blbá, jinak to se tak podceňovala, naštěstí je to už poměrně dávno, za tu dobu uplynulo mnoho a mnoho času. Vaše sebevědomí také ovlivňují přátelé, když máte dobré kamarády, o které se můžete opřít, v jejich přítomnosti se cítíte bezpečnější a také v tom případě sebevědomější, jelikož jste najednou sami sebou, nemusíte se přetvařovat a před vašimi přáteli jste spontální a nemáte důvod k obavám a podceňování, když dobří přátelé chybí, je to už horší. Tím, že vám chybí přátelé, se můžete podceňovat ještě více a dáváte si za vinu to, že tak dobré přátele nemáte, jelikož jste neschopní a kdo by se vůbec s takovou obludkou a neschopnou holkou chtěl bavit? KDO? Myslíte si, že nikdo? To je chyba, vždy se najde někdo, kdo by se stal vaším dobrým přítelem, jen se nesmíte bát promluvit, přátelit se s ostatními, seznamovat se.

Kdo myslíte, že je šťastnější - holka, co má padesát přátel, ale falešných, kteří ji za zády pomlouvají, ale před ní se s ní baví a jsou jejími nejlepšími přáteli, ale jakmile zmizí za rohem, oddychnou, že už je pryč. Nebo dívka, která má dva nejlepší přátele, za které by dala ruku do ohně a oni za ni také.
Samozřejmě, asi jsou šťastné obě, první dívka ale k tomu nemá důvod, bláhově si myslí, kolik nemá dobrých přátel, ale ve skutečnosti nemá ani jednoho. Druhá dívka má jistotu, své dva přátele zná a ani ji nemusí mrzet, že když někam přijde, není středem pozornosti a nezdraví ji všichni "falešní" přátelé.

Na toho kluka nemám, fakt ne, vždyť je tak krásný, má tvářičku tak neposkvrněnou a čisto a super vypracované tělo, na svém vzhledu nemá jedinou chybičku, skoro vypadá jako manekýn, model, na toho fakt nemá, slintá po něm půlka holek z okolí. Proč by si měl z nich vybrat mě? Chjo, já ho chci, ale bohužel … :(
Někdy se zbytečně podceňujete, když chcete někoho, o kom si myslíte, že na něj ve vzhledu nemáte. On ani nemusí být nějak pěkný, ale rozhodně si myslíte, že je hezčí než vy a tento hezký kluk přece nebude chodit s někým takovým jako vy - s obyčejnou holkou.
Ale vezměte si, že si myslíte, že na něj nemáte, ale přitom máte na víc než na něj, máte třeba na pěknější kluky, nezáleží to na vzhledu, záleží to na člověku, jeden krásný kluk vás odmítne, jiný bude rád, že o něj nějaká holka stojí. Třeba i on, i když je hezký a líbí se spoustu holkám, má nějaké deprese a podceňuje se, co víte?

Nadáváš tomu klukovi, ty jsi stydlivá, ale přeci jen ses odhodlala pohlédnout na něj a co on? Nic, prostě vůbec nereaguje, už to vzdáváš, podívala ses na něj, on teď musí udělat první krok a jestli neudělá, znamená, že se mu nelíbíš a je to ztracené. Ne, není, třeba si toho jen nevšiml, nebo mu to prostě nedošlo, že to, že jsi se na něj podívala znamená projev náklonnosti, třeba je trošku natvrdlý, nebo se také podceňuje a říká si: "Ta holka se na mě kouká, ale sakra, co si to nalháváš, s takovým obličejem u ní nemáš šanci, nedivá se na tebe kvůli tomu, že by ses jí líbil, chlape, ty jsi ale naivní, probuď se, na tak KRÁSNOU holku prostě nemáš!"
Nikdy nevíte, co si ten druhý myslí, třeba je ještě stydlivější než vy a bojí se vůbec jen jediným náznakem projevit své city. Vy si pak myslíte, že o vás nestojí :(

Lidi, ale prosím, nepodceňujte se, já vím, jak je to hrozné, když chybí sebevědomí, sama jsem si to chvíli zažila, nechápu se, ale je to tak, dobrá, bylo mi tak 12 let, či kolik, ale i tak … někteří se ale podceňují i v dospělosti a jiní, co by se právem podceňovat měli, mají sebevědomí až příliš!

Sny

 

Jak krásné je snít. Snít o něčem, co v reálném životě nemůžeme mít. Sny jsou nádherné, jelikož v nich můžeme opravdu vše. Sny nejsou jen to, co se nám zdá ve spánku, ale také i to, co si představujeme. O čem potají sníme. Sny jsou různé. Hodně lidí sní o lepším životě, o bohatství. Ale přece jen ty nejkrásnější sny jsou o lásce.
Díky snům žijeme další životy, propadáme se do hloubi duše a plní se nám nejtajnější ukrytá přáníčka. Je pak velmi smutné to, že se musíme vrátit do tvrdé a kruté reality.
Sny jsou naše představy.
Sním o princi, který není sice z pohádky, je z dnešní doby. Že princové neexistují? To není pravda, pro mě tu jeden je. Ve snu je to princ, který je tak hodný milý a pozorný a ani nemusí mít nablýskané autíčko (stačí motorka ;)) Popravdě on to ani není princ, ale ve snu můžeme přeci všechno!
Samozřejmě že snít nestačí a kdo jen sní, tak prospí celý život a vlastně ním proklouzne "jako ve snu" a to přece nikdo nechce. Ale je to mnohem horší realizovat naše sny v normálním životě, v mnoha případech to ani nejde, či na to nenajdeme kuráž, odvahu.

No ... tak já jdu zatím snít. O čem? Přeci o tom nejkrásnějším. O lásce! ;)

 

Nešťastná oboustranná láska

 

Bohužel se tohle, co je na obrázku, fakt stává :(. Někdo někoho má fakt rád, jenže se kvůli němu trápí, jelikož si opravdu myslí, že ten druhý o jeho existenci nemá ani tušení a nikdy snad mít ani nebude, jenže v některých případech o nás ten druhý ví a má nás rád stejně jako my jeho, jenže si myslí to stejné, že my ani nevíme, že on běhá po tomhle světě. Je z toho sice nešťastná láska, ale jelikož je oboustranná, tak na ní je přece jen něco pěkného.

Platonická láska - pokračování

 

Platonická láska. Je to ta nejkrásnější a zároveň nejkrutější láska. Záleží na tom, jak ji vnímáme. Vím, každý to vidí jinak. Ale v očích někoho snad nemůže být nádhernější lásky než platonické, v očích druhého nemůže být většího zla než platonické zamilovanosti.
Říkáte si, co může být krásnějšího na platonické lásce, než na té pravé opětované? Na ní je krásné to, že ta osoba nás nemůže tak zranit a podobně. Jestli ji neznáme, můžeme z té osoby udělat dokonalého partnera a pohled na něj nám stačí, kdybychom ho ale třeba poznali, naše sny a představy o něm by se náhle zbořily jako domeček z karet a celá platonická láska by vyprchala, aniž by se z ní stala láska opravdová.
Je lepší nechat platonickou lásku tak, jak je, nebo se pokusit z ní udělat tu lásku opravdovou, opětovanou? Která z těchto možností je lepší? První nebo druhá? V druhé možnosti můžeme získat lásku na celý život, ale také můžeme ztratit platonickou lásku, ztratit iluze o tom člověku, nebo můžeme s tím člověkem být, ale postupem času opadá skoro veškerá zamilovanost, jelikož zjistíme, že ten člověk není úplně takový, jakého jsme si ho představovali. Za to, kdybychom ho milovali platonicky, to ho můžeme milovat třeba celý život!
Co bych chtěla říci je, že platonická láska se nachází všude v mém okolí, snad ještě ve větší míře, než jsme si myslela. Ono taky stačí to všechno vnímat a člověk zjistí, že platonicky zamilovaných lidiček je opravdu vážně moc. Je to velmi smutné, ale je to tak :( Zajímavé je ale to, že spousta z těch lidí si ale kolikrát neuvědomuje, že ta jejich láska je "platonická". Snad až po krátkém, či delším, zamyšlení jim to dojde a to se tomu pak těžce věří.

Dosud jsem neměla ideál, teď, když jsem tě potkala, mám, sice tě miluji jen platonicky, takže dá se říci jsi můj "platonický ideál", ale přece mi připadá, že tě znám lépe než kdokoliv jiný.

Ano, můžeme platonicky milovat i osobu, kterou známe až moc dobře. S tou osobou se každý den bavíme, jsme kamarádi, ta osoba vůbec ale netuší, že pro nás už není jen kamarád. Je něco víc.
V mém okolí jsou oba tyto dva druhy platonické lásky, jeden, že o té druhé osobě ví skoro všechno, jsou kamarádi, druhý, že o ní neví skoro nic a vlastně se skoro vůbec neznají.

Pocity platonické lásky
Jeden den můžeme létat v oblacích, když se na nás platonická láska jen podívá, či udělá něco tak, jako by to vypadalo, že o nás má taky zájem. To pak máme dobrou náladu a nezkazí nám ji nic.
Druhý den máme náladu zase někde pod bodem mrazu, platonická láska si nás nevšímá, či dělá, že neexistujeme. Či se s námi nebaví, nebo je na nás z neznámého důvodu nějak zlá. To se pak může stát milion dalších pěkných věcí a nic nám tu náladu, kromě té osoby, nedokáže zlepšit.
Další den jsme na rozpacích, chvilku jsme při myšlenkách na naši lásku tak náramně šťastní a chvíli propadáme depresím. Nálada se ten den střídá tak rychle, až se ani nestačíme divit. V jednu chvíli se na ostatní usmíváme a v druhé jim nabručeně odpovídáme a v duchu jen prosíme, ať už nás nechají být.
Naše platonická láska nám dokáže udělat i deštivý den tak krásným jako by z oblohy nepadal déšť, ale kytičky. Ale naše platonická láska dokáže ze slunečních paprsků udělat nemilé žhnoucí plameny, které nás pálí a zbytečně otravují.
Platonická láska nám může vzít odvahu a sebevědomí. Když si nás platonická láska nevšímá, říkáme si, že nemáme šanci a že když nemáme šanci u platonické lásky, nemáme u nikoho. Že vlastně ani nikoho jiného nechceme, když ON/A je tak dokonalý! Existuje někdo lepší, milejší? Ne, nikdo přeci takový není. Nebo je?

Toužím po tvém pohlazení, má platonická lásko.
Chci se tě dotknout.
Chci se tě dotknout, už ne jako kamarádka.

Má platonická lásko, platonická, ach, tak zvláštní slovo. Co bys řekl/a na to, kdybych ho vypustila. Znělo by to tak: Má lásko …

A co zní líp?
Má platonická lásko nebo Má lásko.
To ať každý z vás posoudí sám …

Platonická láska

 

Platonická láska je široký pojem. Tohle zamyšlení ale nebude o nějaké pitomé platonické lásce k nějakému herci či zpěvákovi. Tohle je totiž pro mě nepochopitelné, jak se někdo může zamilovat do někoho, koho zná jenom z obrázků a televize? Do někoho, koho neviděl na živo (nebo viděl jen na koncertě apod.). Můžu říci, ten herec je opravdu pěkný, takový kdyby byl můj kluk. Ten herec se mi LÍBÍ, ale nic víc. Víc v mém případě nejde, nikdy jsem nebyla do herce (zpěváka) zamilovaná. Takže o tomhle psát ani nemůžu.

Když někdo řekne platonická láska, tak já si pod tímhle pojmem představuji více možností, ale nejvíce mi pasuje tohle: Je to láska, kdy se člověk postupem času zamiluje do druhé osoby, kterou třeba denně potkává, ale vůbec ji nezná. Skoro nic o ní neví, jen to, jak vypadá, její chůzi, nebo když ji slyší mluvit s ostatními. Třeba ví i chování a více věcí, ale nikdy s tou osobou nemluvil a když už ano, tak krátce a moc se toho z rozhovoru nedozvěděl. Pokud víme chování té osoby, nemusíme si tolik představovat jaká je, zhruba víme, jaký je to v některých situacích typ člověk. Ale když nevím, to je pak horší. Líbí se vám nějaký/á kluk/holka, kterou/ého denně potkáváte třeba na ulici, ve škole, v autobuse, ve vlaku, v zaměstnání či jinde. Nevíte o ní skoro nic a tak vám nezbývá než si představovat, jak se zhruba chová. A je jasné, že když se vám opravdu moc líbí, tak si pod jeho/její osobností nebudete představovat protivného člověka. Ba naopak si tu osobu vykreslujete v růžových barvách. Ve vašich očích je to opravdu milý človíček, který snad nemá jedinou chybičku. Je to prostě ta/ten dokonalý. Teď už jen zbývá, aby si vás ta druhá osoba všimla. Jenže co když si vás nevšimne a vy nemáte odvahu ji oslovit. Platonická láska je někdy docela bolestná. Ta druhá osoba vůbec třeba netuší, že existujete a pokud ano, tak ale rozhodně nemá tušení o vaší lásce. Vůbec třeba neví, že ty bezesné noci jsou kvůli ní. Proto se tomu říká platonická láska. U někoho tenhle druh lásky trvá roky. Pod pojmem platonická láska si ale nepředstavuji, že se mi jenom někdo líbí, ale to, že už jsem se do někoho opravdu zamilovala, že už někoho mám i ráda a to přitom ani nevím, co je to za člověka. Tohle zní opravdu zvláštně, ale stává se to. Spoustu lidem se to stává. Řekli byste na to snad to, že tihle lidi se do toho druhého člověka zamilovali kvůli vzhledu, ale to se mýlíte! Možná že někteří jo, ale ti ostatní ne. Zamilovali se do něj do celého. Do jeho vnější i vnitřní krásy, i když třeba ještě neměli tu možnost jeho/její vnitřní krásu poznat. Pro nás má ta platonicky milovaná osoba určité charisma a už podle toho, jak jedná, jak se pohybuje a podobně, můžeme i přibližně vyčíst to, jaká ve skutečnosti je. Platonická láska je někdy opravdu roztomilá. Na začátku se zdá být taková pěkná, jenže nesmí se moc zvětšit a přerůst přes hlavu. A čím vlastně začíná platonická láska? Asi tím, že se vám ta druhá osoba zpočátku líbí, třeba jenom trošičku, nebo i když se vám ten druhý člověk z počátku vůbec vzhledově nelíbí, tak když ho potkáváte každý den, tak se stane, že změníte názor a pak se to změní v zalíbení a nakonec v platonickou lásku.

Platonická láska není nic špatného. Pokud jste se zamilovali do někoho, o kom vůbec nic nevíte, nebo jenom trošku, tak opravdu nejste divní. Nejste ani jediní, je vás určitě víc. A je také možné, že se z vaší platonické lásky stane normální láska. A třeba jste si za platonickou lásku vybrali tu osobu, se kterou nakonec strávíte zbytek svého života. Co víte, třeba někoho platonicky milujete a on vás taky ...

Láska z autobusu, vlaku

 

Pro ty, co jsou nešťastně, platonicky atd. zamilovaní do někoho z těchto dvou dopravních prostředků ….

Myslím si, že je mnoho z vás, kteří dojíždí do školy, či do práce, nebo jenom městskou domů a líbí se jim tam nějaký pěkný kluk/holka. Bohužel nemám nějaké "účinné" rady jak někoho takového sbalit, snad jen pár rad, které jsem četla/slyšela od jiných. Prvním krokem, kterým se rozhodně neztrapníte, je okukování, sledujte, co ta druhá osoba dělá, jak se chová, pokud možno i mluví a tak, občas se na ni dívejte a pokud to vydržíte, tak můžete zkusit i přímí pohled z očí do očí, pro ty odvážnější i úsměv. No a ti nejodvážnější si za tou osobou můžou rovnou sednout :)
Pokud jste v autobuse (ve vlaku) zaregistrovali nějakou sympatickou osobu druhého pohlaví a zamilovali jste se do ní (nevím, jak jinak to nazvat), jenže si myslíte, že ta osoba ani netuší, že existujete, tak ještě nezoufejte, může tu být také možnost, že si vás i ta druhá osoba všimla a také se jí líbíte, jenže je třeba stejně stydlivá jako vy.
Existují stydlivé typy lidí, kterým i když se někdo líbí, tak jakmile se s tím druhým člověkem, do kterého jsou "zamilovaní", mají setkat pohledem, tak hned uhnout a musí se dívat jinam. Pak si myslíme, že o nás nemá absolutní zájem, někdy je to bohužel pravda, jelikož se na nás ten člověk nechce dívat proto, že je mu to nepříjemné :( ale jindy se mu také můžeme líbit, jen se tak strašně stydí.
Nejhorší je, když cestujeme sami a ten dotyčný tam kolem sebe má bandu kamarádů, nebo stačí jen jeden/jedna kamarád/ka. To už seznamování není vůbec lehké. Je přece jen lehčí, když jste jakoby sami dva (i když kolem vás je spoustu dalších lidí, které ale ani jeden z vás neznáte), než když on má kolem sebe převahu. Něco jiného je, když on/a je tam sám/a a vy máte ještě někoho. Ta druhá osoba, co cestuje s vámi, vám může dodat odvahu, nebo dokonce vašeho vyvoleného oslovit, jenže také se může stát, že ten druhý si pak může myslet, že ho např. vaše kamarádka balí, že?! A máme tu takový malý problém. (Ona by to totiž dokonce mohla být i pravda, tak pozor, ať vám ho/ji kamarád/ka nepřebere!)
Nejhorší je, když se takhle dva mají "rádi" a neví to a jen kolem sebe chodí jako kolem horké kaše. Jenže jak se to mají dozvědět, když ani jeden z nich nemá odvahu a popravdě ono dopravní prostředek není tak nejvhodnější místo k seznamování, řekla bych, že tam je to o mnoho složitější než třeba na diskotéce. Na diskotéce do sebe dáte nějakého toho panáka na dodání odvahy a pak to jde samo, ale umíte si představit, že byste si dali panáka a nastoupili tak do autobusu/vlaku. To si myslím by nebyl nejlepší nápad.
Rady jako žduchni do něj/ní nebo vystup na stejné zastávce co on/a nejsou vždy účinné. V mnoha případech to ani nejde uskutečnit.

A proč se mnohokrát bojíte druhé osobě z autobusu (vlaku) přiznat svou náklonnost k ní?
Samozřejmě proto že chybí ta odvaha, také proto, že se bojíte odmítnutí. Ale také i proto, že si nedovedete představit, kdyby vás ta osoba odmítla, že ji třeba ještě několik let budete potkávat každý den. To by byla hrozná bolest, ze začátku určitě, až k nevydržení. To si ani neumím představit. Samozřejmě se říká risk je zisk. Nic tím neztratíš, to je na jednu stranu pravda, ale na druhou ne. Sice zjistíte, že ta osoba nestojí za to a že se klidně můžete zaměřit na někoho jiného, když tady není šance. Ale zlomené srdce a konec veškeré naděje za to mnohdy nestojí.
Zvažujete všechna pro a proti, udělat to nebo ne. Co vlastně o té osobě vím? Jak vypadá to určitě. Někteří ví i jak mluví, jak se chová atd. I z výrazu obličeje hodně můžeme vyčíst. Ale na první pohled velký frajírek může být milý kluk s velkým srdcem a zase naopak od pohledu hodný kluk může být velkým frajírkem bez srdce.
A co když má dotyčný holku/kluka? Tahle situace už je poněkud horší. Má sestřenka mi sice řekla, že ani holka/kluk není překážkou. Jenže i kdyby se vám tedy druhou osobu podařilo získat pro sebe, nežili byste pak s obavou, když vy jste ho dokázali odloučit od jeho holky/kluka, tak že někdo jiný zase dokáže odloučit jeho od vás?
Chjo, tyhle lásky z dopravních prostředků nejsou vůbec lehké, ale hodně štěstí všem, kdo v takové situaci jste.

 

A na závěr 2 zásady slušného chování v dopravním prostředku:
Nikdy nepouštěj nikoho sednout na své místo, odpočívej tak dlouho, jak to jde až budeš starý, tak už si nesedneš!
Nedávej si nohy na sedadlo, aby sis neušpinil boty. Nikdy nevíš, jaký prase tam sedělo. :D

Zamyšlení nad citátem 2

Ani blízkost těl nemůže sblížit vzdálená srdce.

Můžete vedle něj sedět, může vás dělit přece jen několik cm, nebo milimetrů, či se můžete sami sebe dotýkat nějakou částí těla (např. rameny), ale přece jen vás dělí kilometry. Divíte se proč? Vždyť se ho můžete dotknout (či dotýkáte), jenže když je vám jeho srdce vzdálené, na co to je :(
Nezbývá mi než s tímhle citátem souhlasit, je naprosto přesný. Je mnohem lehčí překonat kilometry, které dělí vaše tělo od jeho, než ty kilometry, které dělí vaše srdce. Jelikož ty se někdy překonat nedají. Dotýkat se "milované" (nebo jak to nazvat) osoby, je ale přece jen tak krásný cit, jenže když vám ho ta druhá osoba neopětuje, tak to docela bolí.
Chvilkové štěstí v téhle chvíli ale brzy zmizí, když víte, že ta druhá osoba k vám nic necítí, nemáte nejmenší šanci a jen se marně radujete z téhle chvíle, která je vlastně náhodná a tuhle náhodu jaksi na vás sehráli okolnosti.
Pár příkladů takových situací: Spolužáci ve škole, dva lidé, co vedle sebe sedí v dopravním prostředku, dva lidé, co kolem sebe procházejí apod.

"Byli jsme od sebe na pár kroků, i blíž, jenže on mě stejně neviděl, snad ani neví, že existuju, jeho srdce je mi tak vzdálené ...."

I když se znáte, vy máte tu druhou osobu ráda, přesto jeho srdce vám může být vzdálené, je to hrozné, ale je to tak ...

Tohle celé je smutné :(

Nemá cenu

 

Nemá cenu se ohlížet do minulosti!

Nemá cenu plakat pro to, co už naše slzy jednou vyvolalo.

Nemá cenu vůbec plakat pro to, co už se stalo dávno.

Nemá cenu si znovu vyčítat věci, které jsme udělali a pak jich litovali.

Nemá cenu nadávat si za to, jak si s námi naše city hrály.

Nemá cenu vzpomínat na všechno zlé, co se nám stalo. Mnohem lepší vzpomínky jsou ty dobré a i kdyby jich bylo málo, tak stojí za to.

To, so se již stalo, nezměníme! Neříkám, že s tím TEĎ už nelze nic dělat, jen podotýkám, že do minulosti se vrátit nelze. Bohužel.

Jak sbalit kluka, když se mu nelíbím

 

Na začátek tohoto článku musím napsat takový malý detail a to, že já opravdu nevím, jak sbalit kluka, když se mu nelíbím, kdybych to věděla, tak už ho dávno sbalím (i když vlastně já ani nevím, jestli se tomu klukovi líbím nebo ne :)
Jak sbalit kluka, když se mu nelíbím? To je fakt zapeklitá otázka. Těžce, opravdu těžce, to je odpověď!
Pokud tomu klukovi jde jen o vzhled, tak snad ani nemá cenu ho balit a bojovat o jeho lásku. Kluk, kterému jde jen o vzhled, je hodně povrchní a stejně bychom u něj nenašli to, co hledáme. Museli bychom se ve vztahu bát toho, že se mu jednoho dne vzhledově přestaneme líbit. Nebo také toho, že je všude přece spoustu hezčích holek a on by za chvíli mohl odběhnout za některou z nich.
Samozřejmě, že vy chcete toho kluka určitě ně podle vzhledu, že? Určitě podle chování, nebo že by to byla ta vypracovaná postava a sexy svaly, co vás tak přitahuje? Ten krásný obličejíček manekýna? ;)
A víte vůbec jistě, že se mu nelíbíte? On vám to řekl? Jestli ano, myslím, že je to docela ztracený případ, za to vám nestojí, máte na lepšího a ne na nějakého namyšleného borečka (blbečka), pro kterého nejste vzhledem dost dobrá. Pokud vám to neřekl, tak to vůbec nemusí být pravda! Třeba se mu líbíte, jen on vám to ještě nedal nějak najevo.
Znám jednu ženu a muže. Ta žena, když poprvé uviděla toho muže, tak ho podle vzhledu odsoudila a řekla: "Takového? Nikdy!" Jenže, co osud nechtěl, ti dva se dali dohromady, protože zjistili, že si hodně rozumí. Společnou řeč a zalíbení našli, i když ve vzhledu nevyhovoval ani jeden tomu druhému. Muži se líbili tmavovlasé dívky, jenže zrovna tahle byla přírodní blondýnka. Ti dva jsou dnes stále spolu a klape jim to a na své první dojmy z té druhé osoby vzpomínají jen se smíchem. Je to ironie osudu, že se dva takoví lidé dají dohromady. Je to ale důkaz toho, že vzhled přeci jen není rozhodující, i když svou podstatu také hraje.
Pokud se tomu klukovi nelíbíte, zkuste si uvědomit proč, jestli je chyba na vaší straně či na jeho. Jestli se mu nelíbíte podle vzhledu, či chování, či vlastně proč? Jestli je to proto, že mu nevyhovuje vaše barva vlasů, tak nevím, jestli by bylo vhodné se kvůli němu přebarvit. To je na každé z vás, ale já bych se nikdy kvůli klukovi, který je třeba na blondýnky, i když by se mi moc líbil, nepřebarvila, jsem se svou barvou spokojená a i když je víc kluků, kteří letí na blondýnky, já jako brunetka jsem velmi spokojená :) Jestli tomu klukovi nebude vyhovovat vaše postava a řekne, že se mu nelíbíte jen proto, že jste tlustá, kašlete na něj, určitě na světě běhá jiný, kterému se budete líbit taková, jaká jste. (Pokud samozřejmě nemáte nadváhu třeba padesát kilo, to už byste asi se sebou něco dělat měla, ale zase ne kvůli tomu klukovi, ale kvůli sobě!)
Pokud se mu nelíbíte a nevíte proč, chtělo by to nějak zjistit důvod jeho nezájmu. Tomu klukovi se třeba můžete líbit, jen on už má třeba holku a tak prostě o další nemá zájem, či je do nějaké zamilovaný a i když ještě jeho láska není opětovaná, tak doufá, že v brzké době bude a vztah nechce hledat někde jinde.
Vždy si uvědomte, jestli se mu vážně nelíbíte, proč se mu nelíbíte a kvůli čemu se on líbí vám. Pak o tom zkuste přemýšlet dál. Pokud máte odvahu, můžete se ho na to rovnou zeptat a pak budete vědět, na čem jste.
Jestli se mu nelíbíte vzhledově, zkuste se s ním bavit jen jako kamarádka, nechtějte ze začátku něco víc, třeba postupem času zjistíte, že si dobře rozumíte a vzhled už nebude tak podstatný jako předtím. Hlavně toho kluka nějak přehnaně neuhánějte. Pamatujte, kluci radši dobývají, kluci raději loví kořist, než aby oni byli ta kořist, která bude ulovená. Na druhou stranu i kluky potěší, když o ně nějaká holka jeví zájem, ale když je uhání a běhá za nimi jako stíhačka, to už je jiná! Nic se nemá přehánět.
Závěrem je, že vážně pořád nevím, jak sbalit kluka, kterému se nelíbím. Ono tady jde o to jak kterého a o jakou jde situaci. Některého kluka sbalit jde, jiného ne. Na tuhle otázku ani není pořádná odpověď. Tedy je … ale v každé situaci jiná.

 

 

Zamyšlení nad citátem 1

1. V celém životě se vyvaruj tomu posuzovat lidi podle vzhledu!!

 

Tohle si mnoho z nás neuvědomuje. Hodně lidí posuzuje ty druhé jen podle toho, jak vypadají. Jenže kdo z nás může za to, jak se narodil? Jakou mu příroda dala krásu nebo naopak, co mu spíše nedala? Samozřejmě některé věci na našem těle můžeme zkrášlovat a ovlivňovat, ale ne vše.
Nejvíce se tohle týká asi vztahů. Spousta holek a kluků je tak povrchních, že by v životě nechodila s někým, kdo není moc pěkný.
Ale tak trošku každý z nás posuzuje v tomhle směru druhé podle vzhledu, neříkám že já ne, to bych opravdu lhala. Opravdu to dělá každý!!! A pokud někdo tvrdí, že ne, tak lže! Ale zase něco jiného je to, když za nějakou holkou (klukem) přijde holka (kluk) a ten/ta ji odmítne jenom proto, že se jí/jemu nelíbí na první pohled. I méně krásní lidé mohou být v mnoha směrech krásnější než ti vzhledově nádherní. Většina (neříkám že všichni) pěkných lidí to o sobě totiž ví, že jsou opravdu krásní a proto se také v mnoha případech chovají tak, jak se chovají.
Nikdy bych neodmítla hned kluka, který se mi vzhledově nelíbí (výjimka jsou staří chlapi, protože nepodporuji vztahy mezi mladou holkou a starým chlapem, to je pro mě fuj, nic proti).
Opravdu tedy už NIKDY nikoho neposuzujte podle vzhledu. Ti méně krásní jsou v mnoha případech lepší přátelé a i lepší lásky. Je sice pěkné se chlubit tím, jakého máme krásného kluka/holku, ale co je vnější krása proti krásnému srdci?
Možná si hodně z vás řekne, tak tohle zamyšlení musela psát vážně nějaká obludka, ale já sama o sobě můžu říci, že nejsem ani nějak škaredá, ale ani pěkná. Jsem normální holka.

Je mi už tolik a s nikým jsem nechodil/a

Mnoho dívek a kluků smutní a stydí se za to, že už jim je tolik a tolik let a s nikým ještě nechodilo. Vezměte si to ale takto, je lepší mít každý týden někoho jiného, nebo raději nikoho? Pokud máme každý týden někoho jiného, pak se tomu snad nedá říkat vztah a pokud to tak už někdo náhodou nazve, tak rozhodně to nejsou vztahy z lásky. Pokud jste ještě nikoho neměli, tak snad jen čekáte na toho pravého človíčka.
Berte to pozitivně. Když jsme sami, nikdo vás neomezuje, můžete si dělat, co chcete, s kým chcete, kdy chcete, kde chcete. Nikdo na vás nebude žárlit a nikomu nebude vadit, když se budete bavit s jinou holkou/jiným klukem.

Proč jsem s nikým nechodil/a?
Pokoušel/a jsi se někoho balit? Že ne? Tak to bude asi jeden z důvodů. Vezměte to takhle, kdybyste balili skoro každého, určitě by se někdo chytnul a už byste dávno s někým chodili, ale tohle přece není to, co chcete, ten někdo by za to nemusel vůbec stát. Je opravdu divné, že někteří lidé s někým chodí jen proto, aby vlastně s někým chodili a nebyli sami. Raději budu sama, nežli bych chodila s někým, s kým by mi nebylo dobře ... proč si to spoustu lidí neuvědomuje?

Nikam nechodím, jsem pořád doma, protože nemám s kým, či mě to nebaví. Tak tohle bude další z důvodů, jestliže nikam nechodíme, možností, jak navázat kontakt s osobou druhého pohlaví není zase tolik, ale přece jen jsou. Nemusíte ale chodit nikam daleko, plno kluků/holek potkáváte každý den - ve škole, na ulici, v autobuse, ve vlaku atd .... nemusíte je potkat zrovna v hospodě, či na nějaké diskotéce. I na takových obyčejných místech se dá seznámit.

Když o mě má někdo zájem, couvnu a nevím proč. Tak tohle bude asi další důvod, hm ... Mně se taky někdy stalo, že jsem z neznámého důvodu couvla a vůbec nevím proč a asi se to nikdy nedozvím. Nebylo by to tím, že by se mi ten druhý nelíbil podle vzhledu, to ne, za to lidi neodsuzuji, teda jsou výjimky, ale to se spíš týká věku, ne že bych odsuzovala, ale mám své přesvědčení. Necouvla jsem ani proto, že bych se vztahu bála, couvla jsem z neznámých důvodů. Někdy člověk snad couvne proto, že ví, že by snad toho druhého neměl víc než rád a tak by mu ublížil, nebo chce někoho jiného a nechce dávat plané naděje, či se mu nelíbí chování toho druhého, nebo jsou tu takové věci, kterého odpuzují a on to ani vlastně neví, ale to mu vlastně brání začít vztah. Lidé couvnou z mnoha důvodů, někdy ani netuší proč, nebo nechtějí vědět proč, i když to v hloubi srdce moc dobře ví!

Jsem už dlouhou dobu zamilovaná/ý do jednoho človíčka a nikoho jiného si nevšímám. A tak tohle je rozhodně další z důvodů. Tohle určitě hodně z vás moc dobře zná, máme oči jen pro tu jednu osůbku a ty ostatní jsou nám ukradení, taky proč bychom se měli dívat po jiných, když už jsme si vybrali a ten náš je v našich očích nejkrásnější, nejmilejší, prostě nej, nej, nej! Když si nevšímáme jiných, nemůžeme čekat, že si tak někdo všimne nás a když už, že najde tu odvahu nás oslovit, když my mu nevěnujeme ani jediný pohled!

Je ještě mnoho dalších důvodů, proč jste s nikým nechodili, všechny je tu rozebírat ale bohužel nehodlám. Opravdu ale nechodit s nikým, není žádná ostuda!

Nechápu, jak na internetu ty třináctky píšou, že s nikým nechodily, jejich kamarádky už měly kluka a jen ony ne. No myslím si, že v některých případech (ne-li ve všech) se jedná ještě o malé děti a trápení s tím, že s nikým nechodily, opravdu není na místě (I když mně už je víc než třináct let, stejně si někdy připadám pořád jako dítě a někdy bych se do těch bezstarostných dětských let chtěla vrátit). Ono už to vlastně nepíší jen třináctky, ale i mnohem mladší holky, hm ... je to opravdu zajímavé. Neříkám, že chodit s někým ve třinácti letech je špatné, ne, to je v pohodě, chodit si můžete s kým chcete a v kolika chcete, přeci láska je tu v každém věku, ať ta dětská, nebo i ta dospělácká, ale trápení s tím, že jste s nikým nechodili v tomto věku není opravdu podstatné. Vždyť naše mámy nám vykládají, že si v tomto věku hrály ještě s panenkami a my už se tu skoro množíme :)

Holka, co měla milion kluků není žádná borka, jak si některé omylně myslí a chlubí se tím. Nezáleží na tom, kolik jste měli partnerů, ale na kvalitě a délce vztahu. Nikdy se neposmívejte nikomu, kdo s nikým nechodil, třeba měl těch možností s někým chodit víc než vy si myslíte, jenže na to ještě nebyl připravený, nebo z některého důvodu nechtěl.

Samozřejmě nic se nemá přehánět, ani čekat na lásku celý život a nechodit s nikým do padesáti let by asi také nebylo to nejlepší ...
V dnešní době sice záleží některých lidem hodně na vzhledu, ale ne všem. Spousta ne moc pěkných lidí má partnera a jsou s ním šťastní.

Myslíš si, že jsi tlustá/ý? Vždy je na světě někdo, kdo je tlustější než ty a má partnera. Myslíš si, že jsi škaredá/ý. To určitě ne, zase vždy je někdo škaredší než ty a také má partnera. Vždy je někdo menší, větší, tlustší, hubenější, má horší vlasy než ty. Nikdo není úplně nejškaredší na světě, každý má právo na lásku. Ale nehledejme lásku příliš, to by také před námi mohla utíkat, ale také nejúčinnější způsob není jen stát a přešlapovat na místě, to bychom mohli přešlapovat celý život a nedočkali bychom se. Někdy chce lásku trochu postrčit, ale zase ne moc :)

Lidé okolo

 

Každý den kolem mě projde hodně moc lidí. Některé jsem zaregistrovala, jiné ne. Některých si všímám více, když je potkám, jiných méně, či vůbec. Někteří můj zájem vyvolali bez toho, aby se na mě podívali, čili jen tím, že se náhodou ocitli v blízkosti, když jsem zrovna byla schopna zkoumat své okolí a zaregistrovávat nové tvářičky. Jiní jsou zase kamarádi těch zaregistrovaných tváří.

Některé lidi známe i několik let, ale nevšímáme si jich, nevnímáme ani, že kolem nás každý den chodí. Myslíme si, že my jim jsme stejně ukradení jako oni nám, ale když se jednoho dne pořádně zadíváme, tak můžeme zjistit, že to není pravda a že jsme celou tu dobu přehlíželi hodně důležité, milé a přátelské osoby.

S některými se bavíme, ale jen tak, že se například pozdravíme a to je celý rozhovor, my třeba ani nepřemýšlíme nad tím, že by ten rozhovor měl nějak pokračovat, a tak se ani nesnažíme, ale třeba ta druhá osoba by zrovna o pokračování stála a třeba víc, než si myslíme!

Máme oči jen pro toho jednoho, jenže jeho pohled nepatří nám, díky tomu můžeme lehce přehlédnout, že pohled a srdce někoho jiného patří zcela nám, ale jak na to máme přijít, když jsme zaslepeni "zamilovaností" do našeho vysněného prince a toho jiného pro nás jen obyčejného nicneříkajícího člověka nevnímáme.

Už vás štve ten člověk, co je pořád ve vaší blízkosti? Když váš idol (je to fakt hrozné slovo, ale moc jiných vyjádření neexistuje a tohle je dost krátké) se na vás vůbec nedívá, ani se nesnaží do vaší blízkosti dostat, vypadá to spíš jakoby se vám spíše vyhýbal a chodil jinudy :( V duchu nadáváte na toho člověk, co se ve vaší blízkosti potuluje, ale zároveň nadáváte na svého idola, že zrovinka on tohle nedělá!

Ten kluk (holka) už se na mě zase dívá? Co po mě chce? Myslím, že na tohle je v mnoha případechjasná odpověď. Jestli vás nějaký kluk (holka) propaluje svým pohledem, znamená to ve více případech, že se mu (jí) líbíte a i když on/a vám vzhledově zrovna nevyhovuje a máte vyhlídnutý jiný ideál, i tomuto člověku byste měli dát šanci. V mnoha případech je ten člověk milejší a hodnější než osoba, kterou vy tak zbožňujete. Ta může být sobecká, namyšlená či může mít jiné špatné vlastnosti a chováním vám vůbec nemusí vyhovovat. A i kdyby vám ona chováním vyhovovala, také se může stát, že vy jí ne :(

Chci ho/ji, už je to ale tak dlouho. Je to marné čekání na to, až si mě všimne, když já nemám tu odvahu ho/ji oslovit. Nechci nikoho jiného, chci jen jeho/ji! Ale pro něj/ni jako bych neexistoval/a. Mému pohledu se vyhýbá, co mám dělat? Zapomenout? Já ale nechci zapomenout … říkám, nechci nikoho jiného, ten kluk/ta holka, co po mě kouká, má smůlu, já si vyhlédl/a tohoto/tuhle a jiného/jinou prostě nechci! A basta! - Myslíte si, že tohle je špatně? Ano, naprosto, bohužel se tím také někdy řídím :( Ale soustředit se jen na jednoho člověka není dobré, vždyť je nás na světě tolik a tvrdit, že pro každého z nás na světě existuje jen JEDNA pravá osoba je docela blbost. Myslím si, že pro každého z nás je tu nejmíň jedna osoba, se kterou bychom dokázali vydržet celý život. Těch osob je určitě víc, teď zbývá jen je najít. Teda stačí najít jednu z nich :)

Tvrdí snad někdo, že láska neexistuje? Proč bychom nemohli milovat jednu osobu celý život, když dokážeme celý život milovat například naše rodiče (i když docela odlišnou láskou)! Jistě že láska existuje, snad nevydrží vždy celý život a počáteční okouzlení po letech vyprchá, ale láska tu byla, je a bude :) Láska existuje a kdo tvrdí že ne, buď na ni nechce věřit, nebo nemá srdce, či ji ještě nezažil …

Být romantik - Je to špatně nebo dobře?

 

V dnešní době si říkám, jakou vůbec mají romantici šanci. Lidé, co touží po opravdové lásce, bez lží, podvodů, nevěry. V dnešní době, kdy se chtějí SKORO všichni bavit, jen tak nezávazně si užívat, nevázat se. Neříkám, že je na tom něco špatného, ale není přeci jen opravdová láska hezčí, než nějaké úlety a vztahy na jednu noc?
Čtu, jak holky a kluci na internetu nadávají na druhé pohlaví. Jak jsou všichni zkažení a neexistuje snad žádný člověk, který by tuhle zkaženost nesdílel s ostatními. Člověk, kterému nejde jen o vnější krásu, kterému nejde o to jen se bavit v posteli.
Ale takoví lidé existují, jen je to chce najít, ale není to zrovna lehké.
Romantik, co to vůbec znamená? Když někdo píše zamilované básničky, povídky, dopisy, dělá bláznivé, ale zároveň sladké a nádherné věci, aby si získal srdce druhé osoby. Aby tu druhou osobu potěšil a radoval se z radosti té druhé milované osoby. Aby nemyslel jen na sebe, ale na oba dva. Láska nejsou žádné velké dary. Sama láska je největší dar. Zamilovaní si nemusí dokazovat hodnotnými dary, jak se milují. Stačí maličkosti a i ty hodně potěší.
Kluci se stydí projevit své city. Přece nemůžou před kámoši říci: "To je moje láska, strašně ji miluju". Kdyby to řekli, báli by se, že si z nich ostatní budou utahovat. A ono to tak bývá. Kdo se o své holce vyjadřuje hanlivě, je borec, kdo krásně a láskyplně, je blbec. Samozřejmě to tak není všude, ale v některých případech ano :(
Mně se líbí stydlivý kluci, nemyslím tím úplně. Ale takoví ti nevinní. Sladcí, kteří nevypadají jako žádní frajírci a namyšlení borečci, ale kteří také mají mozek na správném místě.
Jenže od pohledu také nejde všechno odhadnout, kluk, co vypadá na velkého stydlína a prima kámoše, může být také velký frajírek, který se jen narodil s takovým kukučem.
Hodně kluků nadává, že holky jsou na grázly a ti hodní kluci zůstávají takto sami a holky se jim vypláčou na rameno, když grázlové je opustí, či jim ublíží. No ale já jsem jedna z těch, co nechce žádného grázla, ale toho hodného kluka. Ale jak se rozezná grázl od hodného kluka?
Já nevím, jsem romantik? Někdy asi ano, představuji si lásku až moc růžově. I když podle mého chování v normálním životě se to asi nedá poznat.
V poslední době jsem hodně veselá holka, snažím si udržovat dobrou náladu, i když pořád to nejde. Chovám se i normálně (myslím), vůbec, co to je normální chování? Hm … tak to pořádně netuším, takže se možná normálně nechovám :o)
Nečekám na prince na bílém koni, i když jsem možná ten romantik, tak ne tak velký, nežiji v pohádce a ani bych nechtěla, tenhle svět zatím není tak zkažený, jak vypadá …
Možná ale nejsem romantik, jsem jen holka, co ví, co chce a co nechce.
Jinak být romantik není nic špatného, spíš bych řekla, že by se tím lidé měli pyšnit, že něco takového vůbec ještě existuje. Ale tak nic se nemá přehánět i to, pokud někdo romantik opravdu je, protože být úplně velký romantik asi také nebude to nejlepší …

Vyznání lásky

 

Vyznat lásku, to vůbec není lehké, zvlášť, jsme-li na pochybách, jak to ten druhý příjme a co vůbec nám na to odpoví. Jestli cítí to samé, nebo něco úplně jiného. Vyznat svou lásku druhé osobě je opravdu odvážný krok, pokud to, co chceme říci, nejsou jen planá a vymyšlená slova. Vyžaduje to hodně odvahy, zvlášť pokud se s tou druhou osobou pořádně neznáte a tedy ani nevíte, co si může myslet. To však v mnoha případech netušíte, ani když tu osobu znáte už mnoho let. Chodíte-li spolu, je přece jen lehčí vyznat tomu druhému lásku, než když teprve váš vztah začíná, či ještě není a vy počítáte s tím, že začne.

Vyznat lásku jde mnoha způsoby, můžete někomu napsat na icq, e-mail, SMS, dopis, ale tohle jsou spíš taková zbabělá vyznání. Ten druhý člověk si může myslet, že si z něj děláte srandu, z očí do očí je to mnohem jasnější, ale na druhou stranu, kdyby to třeba přes SMS nevyšlo, můžete potom říci, že jste ji nepsali vy a svést to na někoho jiného, či že to byl jen žert, nebo sázka. Z očí do očí už by později bylo horší něco takového tvrdit.
Mnoho lidí nemá na to tu dostatečnou kuráž - postavit se tomu druhému tváří v tvář a říci, co k němu cítí, jelikož se obává těch záporných reakcí. Vždyť každý z nás v hlouby duše čeká, že když něco takového udělá, ten druhý se nám svěří s tím, že je na tom stejně a padnete si do náruče a … je konec pohádky. Jenže takhle to bohužel vždycky nechodí.
Jste-li kamarádi, vyznat tomu druhému lásku, je velice vrtkavý krok, protože jestli on vám řekne, že nic takového bohužel necítí, může se tím vaše dlouholeté kamarádství rozpadnout a třeba z vaší strany později změnit v nenávist z neopětované lásky. Někdy je přece lepší toho druhého už pak nevídat, když ho máte tak moc rádi a on vás ne :(
Vždy si pečlivě rozvažte kdy a komu vyznáte svou lásku. Někdo je moc zbrklý a pak to tak bolí, když vás druhá osoba odmítne. Na druhou stranu, někdo čeká tak dlouho, že se k tomuto kroku ani nedokope a přitom třeba by byla jeho láska opětována. Jenže bohužel …
Tohle je život. Láska patří k životu. Vztahy patří k životu. Lidé se scházejí a zase rozcházejí. Lidé se milují a nenávidí.
Ale jestli někoho opravdu máte moc rádi a snad to vypadá, že i on vás také, ale nemá tu odvahu, udělejte to první, nečekejte na další den, protože nikdy nevíte, co se může stát, již další den už by mohlo být pozdě! A vy byste toho pak celý život litovali …

Nešťastná láska

 

Nešťastná láska, to je problém společný pro mnoho lidí, každým dnem lidičkové na zemi prožívají to samé - trápení z lásky, i když je to u každého třeba jiné. Neopětovaná láska, platonická, láska ve které vám ta druhá osoba ubližuje a ani neví, jak vás to bolí, vůbec si to třeba neuvědomuje.
Co se ale vlastně myslí pojmem Nešťastná láska? Každý člověk to bere jinak a tenhle název je obecný. Láska, co to je? Milovat? Mít rád? Líbit se? Tenhle pojem ale platí, dá se říci, pro všechna tři tato slova, někdo někoho miluje, ten mu ublíží a je z toho nešťastná láska, či jen někdo někoho má rád a je to zase stejné, nebo se zase někdo někomu líbí, jenže ten druhý naše city neopětuje a jsme zase u toho pojmenování. Či snad ještě jiné příklady, podob téhle "lásky" je mnoho a i když jsou všechny na první pohled stejné, vždy se v něčem liší.
Proč si lidé navzájem ubližují a proč, když se človíček do nějaké druhé osůbky zamiluje, tak proč ta druhá osoba neopětuje naše city? Proč některé lidi dělí taková dálka, vždyť vztahy na dálku jsou tak složité a bolestné.
Láska je velmi vážná nemoc, u každého má jiné stádium. U někoho je šťastná, takže je nám tahle nemoc ku prospěchu, ale pozor na to, když je nešťastná, lidé kolikrát kvůli lásce dělají velké hlouposti, kterých později litují. Díky lásce létáme v oblacích, ale i z nebeských výšin se dá rychle a tvrdě snést na zem a zase se vrátit do kruté reality.
Po světě chodí stovky, tisíce lidí, které trápí tato hrozná nemoc, která má tak krutý název Nešťastná láska, tito lidé se jí nemůžou zbavit, protože to není tak snadné. Bylo by tak lehké říci si: "Nemiluji, nemám rád/a, nelíbí se mi," a najednou by to byla pravda, ze dne na den byste na něj/ni zapomněli. Jenže tohle nejde, tedy ve většině případech, je možné, že by se to někomu náhodou mohlo povést.
Jak je ale pěkné být do někoho zamilovaná/ý. Na tom druhém nevidíte ty jeho zápory a hledáte jenom klady, zápory se snažíte přehlížet, no a když se od něj snažíte odmilovat, tak zase hledáte ty zápory a snažíte se přehlížet klady, jenže to je mnohem těžší.
Nešťastná láska bolí. Moc bolí. Bere vám sílu. Tedy možná ne vám všem, já jen píšu to, co si myslím. Možná si myslíte, když jste nešťastně zamilovaní, že tohle je vaše jediná velká opravdová osudová láska, to on/a je ten/ta pravý/á, jinou už nenajdete, ale to je velký omyl, říká se to lehce, když vám ostatní radí, zapomeň na něj/ni, jsou na světě i lepší, je to sice pravda, ale kdo v té chvíli nešťastné zamilovanosti chce myslet na někoho jiného, když si myslí, že ten jeho vyvolený/á je ten nejlepší na světě. Ale nikdo není nejlepší ani nejdokonalejší.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář